KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
blog

Dnes je tomu přesně 333 let, co se Vídeň ubránila tureckému obléhání

Události roku 1683 před 333 lety patří k těm, které jsou v poslední době často skloňovány. Střední Evropa se tehdy dostala historicky nejblíže k tomu, aby se stala součástí islámského světa. V létě onoho roku totiž turecká armáda Osmanské říše dva měsíce obléhala Vídeň a dosáhla na Evropském kontinentu svého největšího územního rozmachu. Téměř jistému vítězství Turků a pádu Vídně se podařilo zabránit doslova v poslední minutě.

...

Turecká cesta k Vídni

Osmanská říše se k Vídni probojovávala 230 let. Osmané byli původně jen menším islámským kmenem původem z Malé Asie. Když se jim však roku 1453 podařilo dobýt Konstantinopol, započal jejich zlatý věk.

Z hlavního města Byzantské říše se stalo centrum jejich říše, křesťanské kříže nahradil symbol půlměsíce a chrám Hagia Sofia, nejposvátnější centrum všech východních křesťanů, byl přestavěn na mešitu.

Během necelého století výbojná Osmanská říše rozšířila své hranice hluboko na Blízký východ, ale i do Egypta nebo na území dnešního Tunisu a Alžíru. Když v roce 1512 padla Mekka a Medina, jmenovali se Turci hlavní islámskou silou na celém světě. Následně svou pozornost obrátili směrem k Evropě.

Turci zahájili postup přes Balkán směrem do střední Evropy. 29. srpna 1526 zaznamenali velké vítězství v bitvě u Moháče, kde zahynul tehdejší český král Ludvík Jagellonský, jehož vojsko zde bylo početnější osmanskou armádou drtivě poraženo. Díky tomuto vítězství se Turkům podaří postoupit přes Uhry a již tehdy se neúspěšně pokoušejí o obléhání Vídně.

Následuje 150 let, během kterých si obyvatelé střední Evropy pomalu zvykají na to, že mají nové sousedy, kteří vyznávají jiné náboženství a jinou kulturu. Po celou dobu podnikaly osmanské hordy nájezdy do dnešního Rakouska, na Slovensko i na jižní Moravu. Do tureckého zajetí se dostaly desetitisíce obyvatel včetně Moravanů, kteří skončili v otroctví.

Lidem, kteří se s Turky dostali do kontaktu, však začaly docházet i jiné věci. Kladli například oproti tehdejším Evropanům větší důraz na hygienu a péči o tělo, měli dalekosáhlejší znalosti nejen v lékařství, ale i v astronomii a paradoxně i větší náboženskou svobodu. Proto k Turkům často prchali nejen židé, ale i někteří pravoslavní či protestanti.

Osmanům však v tu dobu šlo jen o jediné – získat pod svou kontrolu další evropská území. Započaly tedy přípravy a v roce 1683, kdy se většina střední Evropy vzpamatovávala z Třicetileté války, vyrazila z Konstantinopole armáda o síle 200 000 mužů.

8 týdnů obléhání

Když po třech měsících pochodu přes Balkán a Uhry stála před branami Vídně, čelilo jí na hradbách císařské metropole pouhých 15 000 obránců. Když se totiž do města donesly zvěsti o blížící se obrovské turecké armádě, mnoho obyvatel raději uteklo na západ.

Velitel tureckých oddílů, velký vezír Kara Mustafa Paša, dal ještě před začátkem obléhání městu na vybranou ze tří možností, aby si samo zvolilo, co se bude dít dál. První možností bylo, že všichni obyvatelé Vídně přestoupí na islám. Paša sliboval, že v tom případě se žádné obléhání konat nebude. Druhou možností bylo, že Vídeňané nekonvertují, ale vzdají se. V tomto případě jim Velkovezír slíbil, že budou moci i se svým majetkem město opustit. Třetí možností bylo, že obyvatelé odmítnou konvertovat a rozhodnou se město bránit. Paša hrozil, že pak nemůže nikomu slíbit žádné slitování.

Na návrhy tureckého vůdce nepřišla z Vídně žádná odpověď, a tak Turci zahájili obléhání města. Obraně Vídně velel hrabě von Starhemberg, jehož zástupcem byl český hrabě Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic.

Turecká armáda sice nedisponovala dostatečně silnými děly na to, aby mohla Vídeň ostřelovat z bezpečné vzdálenosti, ale měla připravenou náhradní taktiku – kolem Vídně začaly rychle vznikat systémy hlubokých zákopů, z kterých zahájili Turci výkop podzemních štol vedoucích až pod vídeňské hradby. Z podzemí pak pomocí střelného prachu chtěli explozemi opevnění narušit do té míry, že jím budou moci proniknout.


Jan III. Sobieski

Obránci brzy tuto taktiku odhalili a začali sami kopat vlastní tunely. Když se jim podařilo narazit na tureckou štolu, probíhaly v podzemí kruté boje muže proti muži.

Během následujících 8 týdnů ztratili obránci polovinu všech svých mužů. Město se potýkalo s hladomorem a epidemií úplavice. Na to, že by se Vídeň dokázala ubránit sama, již nemohlo být ani pomyšlení.

Zmíněných 5 měsíců, během kterých Turci na Vídeň pochodovali a obléhali ji, mezitím využili Habsburkové. Těm se podařilo dát dohromady protitureckou koalici, do které se přidali Vatikán, Benátky, Rakouská říše, německá území a také Polsko. Pomoci však odmítli Francie, Nizozemsko a Anglie.

Byť všichni členové aliance dali dohromady své dostupné síly, bez dalších velkých spojenců disponovali jen 70 000 muži. V tu chvíli jim však nezbývalo na výběr nic jiného, než pochodovat na Vídeň a pokusit se čelit obrovské turecké přesile. Jednotlivé národy aliance mezi sebou rovněž musely řešit řadu sporů nejen v otázce financí, ale i v otázce velení této spojenecké armády.

Nakonec se hlavním velitelem stal polský král Jan III. Sobieski, který do aliance jednak přivedl největší počet vojáků a pak také disponoval bohatými vojenskými zkušenostmi, které zahrnovaly také předchozí bitvy proti Turkům.

Fatální chyba velkovezíra

Zde přichází pravděpodobně klíčový okamžik celého tureckého obléhání Vídně, o kterém se diskutuje dodnes. Osmanský velitel Kara Mustafa byl po dlouhých týdnech obléhání zřejmě netrpělivý a věřil, že se mu město podaří obsadit již každým dnem. Rozhodl se proto blížící se koaliční armádě nevěnovat příliš pozornosti – spoléhal se, že Vídeň stihne dobýt včas a bude se pak moci bránit z jejich hradeb.

12. září 1683 si je Paša zcela jistý, že na konci dne již budou nad Vídní vlát turecké prapory. Od svých velitelů dostává zprávu, že k odpálení je v podzemí připravena poslední nálož střelného prachu. Poté plánují Turci vzít silně poškozené hradby Vídně útokem a vniknout do samotného města. V tu chvíli se však na návrších západně od města objevily oddíly koalice. Ani v tuto chvíli jim Kara Mustafa nekladl příliš velkou pozornost a zaměřil se plně na dobytí města, jež měl dle svého úsudku již na dosah ruky.

Celý jeho plán se však rozpadl, když se vídeňským obráncům podařilo nalézt poslední nastražené nálože, které měly zahájit hlavní útok na město a jejich odpálení zabránit.

Ve stejnou dobu zahájila ze svahů směrem k Vídni útok koaliční armáda. První vlnu vedly císařské a německé jednotky, načež do tureckých oddílů z pravého křídla udeřila jízda polských husarů, kterou tvořilo neuvěřitelných 14 tisíc polských a 4 tisíce německých kavaleristů. Masivní jezdecký útok, který je někdy považován za největší svého druhu v historii, zahnal Turky do defenzívy a po chvíli se celá statisícová armáda dala na útěk.


Kara Mustafa Paša sice z bojiště na poslední chvíli utekl, avšak jen o pouhých několik týdnů později turecký sultán rozhodl, že za své selhání bude popraven, a to uškrcením.

Důsledky bitvy

Vítězstvím, které bylo před 333 lety před hradbami Vídně vybojováno, skončilo turecké nebezpečí, kterému celá střední Evropa musela po 150 let čelit. Jak se později ukázalo, Osmanská říše se z této porážky již nikdy nedokázala vzpamatovat. Kdo naopak celé situace využil ve svůj prospěch, byli Habsburkové, kteří se na dalších 200 let stali v Evropě jednou z hlavních mocností. Z dnešního pohledu je paradoxní, že obě tyto říše se během 1. světové války staly spojenci a tato válka také pro obě znamenala definitivní konec jejich existence.


Foto: Wikipedia

Zdroj: Stream

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek