KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
blog

Operace Pouštní bouře

Pokud se máme bavit o Pouštní bouři, musíme se nejdřív vydat o pár let zpět, konkrétně do let 1980 –1988, kdy probíhala Irácko-íránská válka. Ta obě válčící země ekonomicky téměř vyčerpala. Saddám Husajn měl navíc velké problémy se státními dluhy, které po ukončení války činily více než 30 miliard dolarů. Většinu této částky dlužil Kuvajtu a Saúdské Arábii. Paradoxem vzhledem k pozdější situaci bylo, že americká CIA během Irácko-íránské války podporovala Husajna a dokonce mu ochotně předávala data o pohybech íránských vojsk apod. Mohla za to skutečnost, že v té době Spojené státy považovaly za větší hrozbu Írán.

...

Saddám Husajn se tedy ocitl ve velmi svízelné situaci. Měl sice velkou armádu se zkušenostmi z předešlé války, ale jeho země byla na pokraji ekonomického kolapsu, obyvatelstvo hladovělo a měl dluhy, kam se podíval. Proto se rozhodl jít cestou nátlaku na sousedící Kuvajt. Kuvajt byl sice malý stát, nicméně disponoval velkými zásobami ropy, které naplno využíval pro svou ekonomiku. Husajn začal veřejně obviňovat Kuvajt z ušlého zisku ve výši 22,4 miliard dolarů. Irácký diktátor tvrdil, že Kuvajt má u hranic s Irákem vrty navrtány šikmo dolů tak, že zasahují na území Iráku a odčerpávají tak iráckou ropu.

Dne 2. srpna 1990 vtrhly elitní irácké jednotky s obrovskou přesilou do Kuvajtu a velmi rychle stát obsadily. Saúdská Arábie ihned pojala podezření, že se Saddám Husajn díky své vojenské síle chystá ovládnout produkci ropy v celé oblasti, a tak se obrátila na OSN. OSN ihned přijala rezoluci (usnesení), která Irák vyzývala, aby se stáhl z území Kuvajtu.

Pohledy celého světa se nyní obrátily na poslední světovou supervelmoc – USA, od které se očekávala role jakéhosi „světového četníka“. Avšak USA nejednaly zcela podle očekávaní a zpočátku se vojenského zásahu zdráhaly. Prezident Bush a Pentagon neměli problém s tím, že by se vojenského zásahu báli – USA v posledních desetiletích investovaly desítky miliard dolarů do své armády a moderních technologií. Disponovali s přehledem největší a nejmodernější armádou na světě. V tomto státě však přetrvával tradiční váhavý postoj k podobným problémům (viz. obě světové války). Druhým problémem byla poměrně živá vzpomínka na fiasko ve Vietnamu, které USA radikálně srazilo sebevědomí. Zároveň zde byla nevyzpytatelná média, která si právě na vietnamském fiasku s radostí „smlsla“. I přesto už 6. srpna započala operace Pouštní štít – rozmístění jednotek podél hranic s Kuvajtem a Irákem, aby bylo Husajnovi zabráněno v další expanzi.

Prezident Bush (starší) zahájil svou snahu o změnu veřejného mínění dne 11. září 1990. Tehdy ve svém projevu tvrdil, že během několika dnů do Kuvajtu proniklo zhruba 120 tisíc iráckých vojáků a 850 tanků a nyní začínají ohrožovat také Saudskou Arábii. Pentagon prohlásil, že má satelitní snímky Irácké armády poblíž Saudsko Arabských hranic. Obě tato tvrzení se však později ukázala jako lživá, neboť nezávislé satelitní snímky ukázaly na stejném místě, kde měla údajně být irácká armáda, jen prázdnou poušť.

10. října 1990 proběhl další útok na tzv. public relations (PR – vztahy s veřejností), když před Kongresem Spojených států vystoupila patnáctiletá dívka, která popisovala údajný útok iráckých vojáků na jednu kuvajtskou nemocnici, kde dívka pracovala. Vojáci měli vtrhnout do porodnice a pozabíjet novorozence v inkubátorech. Tato informace měla vliv na veřejné mínění, členy Senátu i odsouhlasení pozdějšího vojenského zásahu. Až v září roku 1992 vyšlo najevo, že dívka byla dcerou kuvajtského ambasadora, v době útoku v Kuvajtu vůbec nebyla a celé její prohlášení je lživé. Do konce roku 1990 přijalo OSN celkem 12 rezolucí vyzývající Irák k ukončení agrese – ani jedna rezoluce nebyla vyslyšena.

Operace Pouštní bouře nakonec po všech snahách o změnu veřejného mínění a kontrolu tisku začala až 16. ledna 1991. Byla uzavřena koalice 34 států, které poskytly celkem 956 600 vojáků, z toho více než 73% poskytly Spojené státy americké. Součástí koaliční armády byla i Česká protichemická jednotka. Celá tato síla se začala shromažďovat v Saúdské Arábii a připravovat se na útok. Vrchním velitelem koaličních sil byl jmenován generál Norman Schwarzkopf. Generál Schwarzkopf měl jasný plán – nejdřív je nutné zlikvidovat irácké radary a protiletecké systémy, aby mohla začít druhá fáze operace Pouštní bouře s krycím názvem Ocelový děšť – získání nadvlády ve vzduchu a zlikvidování iráckých leteckých sil na zemi.

O tento úkol se postaraly bombardéry F-117, které byly díky technologii Stealth nezachytitelé pro radar (povrch těchto letadel radarové vlny neodráží zpět k jejich zdroji a zároveň je zčásti i pohlcuje). Ihned po zničení iráckých protiletadlových sil následoval Ocelový déšť – mohutné bombardování iráckých sil, které probíhalo bez přestání 24 hodin denně. Ocelový déšť trval celkem 43 dní a během této doby na irácké síly spadlo 88,500 tun bomb. Až jedna třetina leteckých útoků během Ocelového deště byla zaměřena na velkou Husajnovu hrozbu – rakety Scud s chemickými hlavicemi. Zároveň byly v západním Iráku vysazeny americké a britské speciální jednotky s cílem nalézt továrny na výrobu těchto zbraní a vyřadit je z provozu. Američané se nebáli, že by Husajn použil rakety Scud proti nim, ale že by se mohl pokusit rozšířit konflikt útokem na Izrael. Proto byly zároveň v Izraeli rozmístěny americké protiraketové systémy Patriot, které sice nebyly tak účinné, jak bylo slibováno, ale dokázaly Izrael udržet mimo nebezpečí. Až mnoho let po ukončení tohot konflitku vyšlo najevo, že v Iráku se žádné chemické zbraně nevyskytovaly a jejich použití bylo zřejmě jen další lží pro naklonění veřejného mínění směrem k nasazení armády.

Po letecké přípravě mohla začít pozemní operace. Demoralizovaní, ve dne i v noci bombardovaní a silně oslabení iráčtí vojáci neměli prakticky žádnou šanci proti rychle se valícím vojskům Koalice (existují případy, kdy se iráčtí vojáci vzdávali i bezpilotním průzkumným letadlům). Saddámova velká vojenská síla se během několika dní rozpadla jako domeček z karet. Koaliční síly hnaly elitní irácké jednotky skrz poušť a Sadámovi Husajnovi nezbylo nic jiného, než se stáhnout zpět do Iráku. Dne 28. února byl Kuvajt osvobozen a pozemní válka skončila, což bylo zapříčiněno především světovými médii. Ty začaly Pouštní bouři vydávat spíš za „střelbu na krocana“, což USA stavělo do pozice agresora. Proto bylo rozhodnuto, že ve válce proti Iráku se již nebude dál pokračovat a je na iráckém lidu, aby se sám osvobodil od Husajnovy tyranie.

Velké irácké ztráty, které přesáhly 100 000 padlých a 300 000 zraněných způsobily relativní klid v této oblasti pro další desetiletí. Naproti tomu ztráty Koalice byly pouze 400 mrtvých a 1000 raněných. Tento nepoměr ztrát ukazoval hrozivou převahu západní vojenské technologie. Spojené státy vyšly z této války jako jasný vítěz a opět nabyly část ztraceného sebevědomí ve schopnosti vybojovat rozhodující válku a zvítězit.

Zajímavosti:

 - při ústupu iráckých vojsk z Kuvajtu nechal Saddám Husajn zapálit všechny tamější ropné vrty a mnoho ropy také nechal vypustit do moře. Tím způsobil obrovské ekologické i ekonomické škody.

- část veteránů operace Pouštní bouře (např. pěchota, která se pohybovala mezi zapálenými kuvajtskými ropnými poli) trpí psychosomatickými, respiračními, imunitními, psychickými, či jinými poruchami („syndrom Války v zálivu“).

Padlí netopýři (Plukovník Barry Horne, americká armáda)

Americký plukovník Barry Horne popisuje okamžik, kdy si poprvé uvědomil, že technologie, která jej činí pro radary neviditelným, bude fungovat. „Netopýři byli prvním viditelným důkazem, že technologie Stealth opravdu funguje. Rozmístili jsme třicet sedm letounů F-117A na letecké základně krále Chálida ve vzdáleném cípu Saúdské Arábie ... Saúdští Araboé nám poskytli prvotřídní základnu pro stíhací letouny se zesílenými hangáry. V noci létali netopýři a lovili hmyz. Ráno jsme našli mrtvolky netopýrů roztrošené kolem našich letounů uvnitř otevřených hangárů. Netopýři používají k nočníu vidění určitou formu „sonaru“. Naráželi slepě do částí letounů, které byly pro jejich radar neviditelné“


Autor: ToD

Zdroj: 

NEWARK, Tim. Rozhodující bitvy dějin : Úplný přehled bojových střetnutí, která změnila moderní historii. první vydání. Praha : Ottovo nakladatelství, s. r. o, 2003. Pouštní bouře, s. 200. ISBN 80-7181-906-9.

Foto: Wikipedia

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek