KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
blog

RESTITUCE V RUSKU A DEMOKRACIE

Polemizuji s profesorem Zubovem, který tvrdí, že kdyby v Rusku proběhly restituce, tak by zvítězila krásně demokracie, neboť by tzv. probuzená část společnosti vedla ostatní, a Rusové by si mohli užívat plného štěstí bez konce. Poukazuji na naše zkušenosti, kdy podnikatelé u nás jsou zavaleni množstvím starostí, nebo chtějí odpočívat a relaxovat a nemají už zájem ani chuť někoho vést. Prohlašuji, že k opravdové změně k lepšímu je zapotřebí obrody náboženské - křesťanské.
...

DEMOKRACIE A RESTITUCE V RUSKU

V rozhovoru s panem profesorem Zubovem, ze kterého jsem již čerpal, jsem objevil ještě další jednu věc, na níž bych se teď chtěl zaměřit a s panem profesorem opět nesouhlasit. Pan profesor vytýká Rusku, že neprovedlo restituce majetku. Uvádí, že podle teorie demokracie může být skutečným občanským subjektem jen člověk, který je aspoň v jistém smyslu nezávislý na státních strukturách. Restitucemi ve střední Evropě byl vytvořen široký okruh vlastníků a tím pádem samostatných občanů prý schopných odpovídat sami za sebe. V Rusku si majetek rozdělila skupina lidí kolem současné moci a zbytek národa zůstal ve stejném proletářském postavení jako v SSSR. Proto většina lidí nechápe, co je demokracie a velmi snadno se jí zřekla. Zlom, jaký přišel v 90. letech, byl pro společnost příliš ostrý. Spousta lidí se zlomila a neuměla se zařadit do nového života. Je to vina mocných, kteří přemýšleli jen o sobě, o té úzké skupině, a vůbec neuvažovali o tom, že by se do veřejného života zapojilo velké procento lidí. V zásadě se společnost rozdělila na ty, kteří se povznesli a na ty, kteří se degradovali. Kdyby se tomuto procesu podařilo dát nějaký základ, pak by probuzená část společnosti dokázala vést ostatní. Tolik několik výňatků z myšlenek pana profesora Zubova.

ÚSKALÍ DEMOKRACIE
Pan profesor vidí demokracii a celkový úspěch svobodné společnosti jen jako počin založený na ekonomických parametrech a vztazích. Chtěl by, aby se do vlády zaangažovala velká část společnosti. Myslí si, že stačí povracet majetek a spolu s tím nějak zaangažovat jistou probuzenou, myšleno především ekonomicky, část společnosti, předat moc do rukou většího množství lidí a již je napůl vyhráno. To se může zdát jako řešení pouze na první pohled, ale v praxi to tak nefunguje. K demokracii je zapotřebí ještě něco víc. Je třeba nejprve pozvednout samotného člověka, vymanit ho ze zajetí vlastní ohraničenosti a omezené sebestřednosti, která snadno vede k nežádoucímu sobectví a k zájmu jen o vlastní prospěch. K tomu je zapotřebí poznat vlastní nitro člověka, vědět, a to jak z pouhého pozorování tak i z nauky náboženské, že člověk je narušen a vedle schopnosti a touhy konat dobro má také silné sklony ke zlému sobeckému jednání. Každý pak člověk v sobě prodělává souboj mezi těmito dvěma možnostmi. V ideálním případě se člověk naučí ovládat sám sebe, a má pak pod kontrolou v jeho mysli se zákonitě objevující se zlé sklony či je může také úplně utlumit a vymýtit, aby tak dovedl vytrvat v tom, co je dobré, nesešel z nastoupené cesty či případně nezneužil moc, která je mu svěřena. Do nitra jednotlivce nikdo z vnějšku nevidí a nelze rovněž předvídat, zda jej třeba majetek a bohatství nezkazí a neučiní z něj hamižníka či ho svěřená moc nezmění a nebude jí zneužívat. Proto je nutno, aby se ještě před tím či alespoň souběžně s tím, kdy dostane nějaký majetek do vlastnictví k podnikání, naučil sebekázni a disciplíně a také, aby si uvědomil, že nemá odpovědnost jen sám za sebe ale také za druhé, že nemá hledět jen na své blaho, ale z výsledků své práce má pomáhat různým způsobem na různých úrovních a z niterné a upřímné lásky i ostatním tak, aby z jeho menšího či většího přispění vzkvétala celá země.
Dříve, ještě před nástupem absolutní demokracie na světovou scénu, byl člověk vychováván v duchu křesťanských hodnot a byl mu již od dětství vštěpován a poskytován návod, jak má ovládat sám sebe. Proto úspěch, kterého při svém podnikatelském úsilí dosáhl, mu jen tak snadno nezatemnil mysl a on nepropadl pocitu sebeuspokojení, jež by vedlo k destrukci, nicméně nedokázali to ani tehdy všichni. Ale vývoj pokračoval dál, a tak se postupně vytvořila vrstva těch, kteří vlastní snahou a pílí dokázali odolat všem nástrahám a ve velké konkurenci poctivě obstát, založili velké firmy a ti pak byli předurčeni k tomu, aby vedli ostatní lid. Sami znalí svých původních skromných poměrů, které zdařile překonali, měli předpoklady k tomu, aby uměli probuzeně pamatovat na ostatní. Mnozí tak příkladně činili, a to přes všechny obtíže s tím spojené.
Pokud pak jde o vládnutí, tak ne každý se pro ně, ať už na pozici většího či menšího úřadu, hodí. V demokracii však často stačí jen něco naslibovat a důvěřivým lidem je pak zvolen ten, kdo dovedl nejlépe teoretizovat, ale měl přitom třeba nepodařené nápady, nebo může být také jen teoretik a v praktické činnosti neobstojí nebo jeho plány ani nemusí pro společnost být ty nejlepší. Pak je třeba čekat celé jedno volební období, než je možné takového nepovedeného politika vyměnit. Způsobené chyby však již mnohdy nelze napravit. Nebo jde celá společnost od začátku po chybné cestě, kdy celou ekonomiku ovládne cizí kapitál, kterému jde jen o to mít co možná nejvyšší zisk a o víc se nestará. Nebo je někdo velmi schopný a do politiky se mu nechce, protože ani v politice nejde všechno samo od sebe. Je třeba pracovat s lidmi, a to není vždy snadné, je třeba odolávat různým tlakům zájmových skupin, a to je ještě nesnadnější. Toto nebezpečí číhá na demokracii jako dravá zvěř a je jejím velkým úskalím.
I demokracii lze zneužít k nekalým cílům, ani demokracie není samospasitelná, také ona potřebuje vychované, připravené lidi, kteří kladou na první místo poctivost a čest. Jedině pak může být úspěšná. Bez morálního přístupu jen klesá dolů a ocitá se v prachu, nedokáže se vzchopit a její jediný obrodný nástroj, kterým jsou předčasné volby a nové strany s novými sliby, také není všelékem. K demokratickému probuzení člověka tedy nestačí jen něco vlastnit a pak úspěšně podnikat, ale také je třeba umět zůstat skromným a nechtít mít hned vše a jen si z nahospodařeného materiálně užít, nýbrž vlastenecky pomoci celé obci. To je pravé probuzení. Demokracie však toto nehlásá. Vlády demokratických zemí chtějí od svých občanů v podstatě jediné, a to aby člověk ze svého podnikání zaplatil daně a chodil k volbám. To demokratické vládě stačí, ale je to málo. Zapálit člověka pro vlasteneckou národní věc, jako bývalo v 19. století v době národního obrození či ještě za 1. republiky, to dnešní demokracie nedovede a řekněme ani nechce, neboť se toho bojí.
NEBYLO VŠE DOKONALÉ
Pokud jde o Českou republiku, tak je pravda, že byly provedeny restituce, ale pan profesor pohlíží na tuto skutečnost velmi zjednodušeně až idealisticky. Je třeba vědět, že byly provedeny restituce jen částečně, protože se týkaly pouze menších podnikatelských subjektů znárodněných v roce 1948 a pominuly velký průmysl znárodněný již v roce 1945, což znamená, že velká část vlastníků, těch, kteří u nás tvořili podnikatelskou špičku, nedostala zpět vůbec nic. Jejich podniky zčásti přešly na nové vlastníky v podobě akciových společností a následně byly vytunelovány či zkrachovaly v důsledku neúspěšných manažerských kroků nebo byly prodány do zahraničních rukou. Po tak dlouhé době asi nebylo možné vracet vše těm, kterým podniky patřily dříve, přestože by to bylo v ideálním případě to nejlepší. Ale mohl se každý případ posuzovat individuálně. Jako např. úspěšná firma Baťa v Kanadě mohla majetek dostat zpět, mohla by se pak i vrátit a usídlit se znovu u nás. Ale chyběla tehdy vůle vracet velké majetky. I když z hlediska spravedlnosti zůstává rozum stát nad tím, že ti nejlepší byli odstrčeni. Ale je prostě vidět, že ani u nás neproběhlo všechno zcela dokonale. Kromě toho byli mnozí o své restituční nároky připraveni různými podvodníky, kteří v tom uměli chodit. Nebo byl někdo podveden v rámci kupónové privatizace, kdy jej o akcie pod podvodnými sliby okradly společnosti, slibující ochranu jeho investic ale ouha, obchodů neznalý, malý český človíček o všechno přišel. Vím dobře o čem mluvím. Stalo se to přitom podle demokratických zákonů, a dovolání není žádné. Co by tomu řekl pan profesor Zubov?
Nastartovat společnost na nový systém bylo velmi obtížné. Jestli si tedy v Rusku rozebrali určité majetky oligarchové, tak u nás došlo k něčem podobnému. Také si velké firmy rozebrali nově založené akciovky, a jak to dopadlo, víme. Řada takových velkých firem neobstála a různým způsobem buď omezila výrobu a pak živořila nebo úplně zkrachovala nebo úspěšnou firmu vlastní cizí majitel. Po kdysi slavném českém průmyslu, který se vyvíjel po desetiletí už od dob Rakouska-Uherska, je tímto veta. Namísto něj tu máme dnes podnikatele cizí a každý rok odchází z Česka na 700 miliard zisku do kapes zahraničních bysnysmenů.
BEZ POCTIVÉHO KŘESŤANSTVÍ SE NEPOSUNEME
Pan Zubov vytýká Rusku všechno možné a má přitom velmi dětské představy. Dává nás za vzor a nevidí velké chyby a omyly, ke kterým u nás došlo. Nevládnou u nás přímo oligarchové, ale značný vliv mají různé lobystické skupiny a kmotři, i u nás panuje korupce, člověk do toho ani nevidí, jak by také. Pokud jde o střední podnikatele, tak ti se mají co ohánět, protože kapitalismus je tvrdý chlebík. Nemají pak zájem ještě někoho dalšího vést a pozvedávat společnost. Je to jednak tím, že si prostě po práci, o svátcích a o dovolené chtějí užít rekreace a vypnout na chvíli mozek, ustat od hektické aktivity a nabrat nových sil do dalšího pracovního koloběhu. Navíc patří často každý k jiné straně, takže pozvedávání a vedení, jež by předpokládalo nejprve náležité názorové sjednocení, by bylo velmi obtížně proveditelné. A s těmi, kteří mají velké firmy a vydělávají v desítkách či stovkách miliónů nebo dokonce v miliardách, je to velmi podobné. Ti navíc ještě chtějí své milióny nějak dál výhodně investovat, aby o ně nejen nepřišli, ale měli jich pokud možno ještě víc, a to je dohromady vše. Nic jiného než byznys snad s výjimkou sportu v demokracii podnikatele v podstatě nezajímá. A ti, kteří si od nás berou ročně oněch 700 miliard, tak ti už vůbec nemají zájem, aby byli těmi probuzenými, kteří povedou zbylou část společnosti, která byla méně úspěšná. Největší část lidí pracuje jako operátoři ve výrobě, ti dostanou jen svůj plat a víc se o ně nikdo, aby je jako nějaký podnikatel vedl, nezajímá. Pan profesor podlehl velké iluzi o tom, jak by to bylo snadné a krásné. Poznal by to, až by to v Rusku zkusili, ale pak už by bylo pozdě. Nebudu tvrdit, že v Rusku to zvládli na jedničku, ale nebudu to tvrdit ani o nás. Jen bych chtěl pana profesora vyzvat, aby Rusům nesliboval něco, co nelze splnit.
Jedna věc, už jsem o ní hovořil, je velmi zapotřebí, a to jest, mít demokracii v sobě, umět vládnout sobě, umět si poručit a nenechat se oslepit bohatstvím či mocí. K tomu vede učení o sebekázni skrze křesťanskou nauku, kdy chudý Kristus slouží jako vzor, který nelpí na majetku, neboť nic jsme si na tento svět nepřinesli a nic si z něj neodneseme, vzor, který ukazuje jako na nejvyšší cíl dobře a poctivě žít. Asi toto by byl žádoucí základ, od kterého se odvíjí očekávaný úspěch celé společnosti, kde nebude nikdo sobecky myslet jen na sebe. A v tom jsou v Rusku o něco dále než u nás, neboť tam je křesťanská obroda podporována státem, ve školách je náboženská výuka a existují ještě školy při klášterech, které jsou hojně navštěvovány. Něco takového u nás nemáme. A dlužno dodat, že bez poctivého náboženství se kupředu neposuneme. Jak bude probíhat další vývoj v Rusku nevím, ale jedno pokládám za jisté. Že totiž jen samotné restituce nepomohou.
Pan profesor také uvádí takový jeden příklad, kdy byl v Rusku nalezen jakýsi poklad asi ještě z doby před revolucí. Rodina, jíž ten poklad patřil, žije v zahraničí, ale nebyl jí vrácen, což znamená, že si prý dnešní Rusko počíná stejně jako Sovětský svaz. Stalo se nedávno v České republice, že se ozval jeden sudetský Němec žijící v Německu, že v jeho rodném domě v jednom českém městě jsou tajně ukryty věci, které tam jeho rodiče uchovali těsně před odsunem. Tyto věci by logicky měly být dnes odevzdány onomu Němci, ale kdepak, podle našich zákonů stále platí konfiskační dekret a věci náleží českém státu. Tak vida a nejsme v Rusku a děláme totéž, jen nás nikdo neviní, že jednáme jak komunisti. A co by řekl pan profesor tomu, že náš zlatý poklad, který jsme vytvářeli pod desetiletí a který po rozpadu ČSFR v roce 1992 činil 70 tun, naši bankéři z ČNB, všichni to přesvědčení demokraté, prodali ca z 80% kamsi do ciziny, ani se přesně vlastně neví kam či přesněji nesmí vědět kam. Něco takového nemá nikde obdoby, aby stát prodával tak cennou věc, jako je zlatý poklad, který vznikl zapáleným úsilím celého národa, byl tedy majetkem společným a měl být naší trvalou radostí i oprávněnou chloubou. Vždyť takové věci, abychom prodávaly naše národní zlato se neděly ani za komunistů. Proti tomu je zadržení malého pokladu nalezeného v Rusku jen jakousi nepatrnou drobností. Horší, kdyby Rusové, přesněji ruští demokraté, kteří tolik kritizují tamní režim, jednoho dne prodali skoro všechno své zlato tak jako my. Před něčím podobným Bůh Rusko chraň.
Text

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek