KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kaleidoskop

10 příběhů lidí, kteří zažili klinickou smrt

Přibližně 10 % lidí, kteří zažili klinickou smrt, vypráví neobvyklé příběhy o tom, co spatřili. Vědci jejich zážitky vysvětlují tím, že po smrti jistá část mozku, která je zodpovědná za fantazii a představivost, ještě zhruba 30 vteřin funguje. Obrazy, které lidé při klinické smrti vidí, jsou tedy pouhé fantazie a představy. Pacienti, kteří mají s posmrtnými zážitky osobní zkušenost, ale vědecké vysvětlení do jednoho odmítají. Jsou přesvědčeni, že nespatřili nic jiného, než důkaz existence posmrtného života. Ať už je to tak či onak, je jistě poučné a zajímavé poslechnout si vyprávění lidí o tom, co zažili. Zda mají pravdu vědci anebo lidé, kteří zašli za hranici života a vrátili se zpět, rozhodněte sami.

...

1. Všechno začalo opileckou rvačkou. 

Mladistvá hloupost, pro kterou nemám jinou omluvu než své mládí. Náhle jsem ucítil opravdu silnou bolest. Potom jsem spadl do tunelu. Myslel jsem, že je to kanál. Chtěl jsem se dostat ven, začal jsem šplhat, ale stěny byly slizké a kluzké. A neskutečně páchnoucí! Když jsem se konečně vyškrábal ven, byly všude kolem mě automobily. Ambulance, policie. Dokonce hasičské auto. Dav lidí něco obklopoval.

Pamatuji si, že jsem kontroval, zda jsem čistý. Ačkoli jsem právě vylezl z kanálu, nebyl jsem ušpiněný. Šel jsem se podívat, na co všichni ti lidé koukají. Proč se tu shromáždili? A proč tu je policie a sanitka? Lidé mi nevěnovali žádnou pozornost – nevychovanci! I když jsem je prosil, neustupovali mi z cesty, neodpovídali na mé otázky. Konečně jsem se prodral dopředu a uviděl muže, kterého právě nakládali na nosítka. Tělo bylo tak zakrvácené, že nebylo možné rozeznat tvář. Otřesné! Naložili tělo do sanitky a vůz se rozjel pryč. A já náhle pocítil, že s tím člověkem mám cosi společného.

Naprosto zmateně jsem za ujíždějící sanitkou zakřičel: „Hej! Kam to jedete beze mě? Kam vezete mého bratra?“

A v tu chvíli mi došlo, že žádného bratra nemám. Ne. To nebyl můj bratr. To jsem byl já!

2. Na operačním stole se mi zastavilo srdce.

Lékaři mě varovali, že šance na úspěch operace je pouhých 5%. I tak jsem to risknul. V nějaký moment se při operaci mé srdce zastavilo. Vzpomínám si, že jsem uviděl svou babičku. Hladila mě po vlasech. Všechno jsem viděl černobíle, ale bylo jasné, že je to ona. Nehýbal jsem se. Nešlo to. To mou babičku znervóznilo, dostala o mě strach. Začala na mě křičet, volala na mě jménem. Třásla se mnou. Konečně jsem se vzchopil a otevřel pusu, abych jí odpověděl. Babička se na mě usmála. A já pod zády ucítil chladný operační stůl.

3. Viděl jsem tam spousty lidí.

Všichni směřovali jedním směrem, na vrchol jakési hory, odkud vyzařovalo jasné světlo. Všichni ti lidé vypadali normálně, stejně jako já. Ale já věděl, že jsou mrtví. Věděl jsem, že i já jsem mrtvý. V tu chvíli jsem dostal vztek. Proč to tak zbabrali? Kolik lidí je denně zachráněno, proč nezachránili i mě?

Náhle z davu přiskočila má sestřenka, která už je dávno po smrti. Řekla mi jen: „Deny, otoč se!“

Jmenuju se Dan, jen má sestřenka mi, když jsme byly ještě děti, říkávala Deny. Jako malá neuměla totiž mé jméno správně vyslovit. Úplně jsem na tuhle přezdívku zapomněl. Nikdo mi tak neřekl celé roky!

Poslechl jsem ji a otočil se. V tu chvíli jsem otevřel oči a viděl nad sebou tváře zdravotníků.


4. Viděl jsem dvoje dveře.

Vzpomínám si jen to, že jsem viděl dvoje dveře. Dveře to byly obrovské a zdobené. Jedny byly dřevěné a vyřezávané a druhé byly ukuté ze železa. Nějakou dobu jsem na dveře zíral… Nevím, co bylo dál.

5. Viděla jsem samu sebe na operačním stole.

Nad vším jsem se vznášela a sledovala sebe a doktory. Snažili se mi nahodit srdce. Vidím je, slyším je, ale oni mě ne. Vidím sestřičku, která bere do rukou ampulku, nalomí ji a řízne se do prstu. Po skle ampulky stéká kapka krve. A najednou je úplná tma.

Otevřu oči. Vidím obývák mých rodičů. Matku a otce. Maminka odkládá telefon a pláče, táta má tvář sklopenou v dlaních. A pak zase tma.

Znovu otevřu oči. Všude kolem monitory, hadičky, slyším pípání. Necítím vlastní tělo. Nemůžu se pohnout. Do zorného pole mi vstupuje sestřička. Ta, co si poranila prst o rozbitou ampuli. Mluví na mě. Říká mi, že jsem byla sražena autem, teď ležím v nemocnici. Říká mi, že brzy za mnou přijdou rodiče, že už jim volali. Konečně přicházím k sobě. Ptám se sestřičky: „Je váš prst už v pořádku?“ Sestřička na okamžik oněměla úžasem. Později jsem se dozvěděla, že od té doby už uplynulo celých 5 dní. To, co jsem viděla, se ale vážně stalo.

6. Měl jsem umřít.

Do mého auta narazil obrovský vůz, kamion. Auto se během vteřiny proměnilo na šrot. Pamatuji si, že jsem si v tu chvíli jasně uvědomil, že teď umřu. Pak se mi ale stalo něco velmi zvláštního, pro co dosud nemám logické vysvětlení. Ležel jsem v krvi, ve zbytku toho, co bývalo mým milovaným autem, a čekal na smrt. A náhle mě obestřel podivný pocit klidu. Ale nebyl to jen pocit. Uviděl jsem ruce, které se ke mně natáhly oknem do auta, jakoby mě chtěly vytáhnout ven. Neviděl jsem tvář toho muže, ženy nebo kdo se to ke mně natahoval. Ale cítil jsem teplo a klid.

7. Bloudil jsem chodbami nemocnice.

Chodil jsem po chodbách nemocnice. Ale byla prázdná. Nemohl jsem nikoho najít. Bezradně jsem se posadil na chodbu. Byla mi zima. Náhle se přede mnou objevila sestřička, usmála se na mě, vzala mě za ruku a odvedla mě bludištěm chodem na jednotku intenzivní péče. K mému tělu.


8. Viděl jsem sám sebe

Pobíhal jsem po svém pokoji. Spěchal jsem. Čekal jsem na své přátele. Ale nikde nikdo. Slyším ale hluk za dveřmi. Šel jsem se tedy podívat, co se tam děje. Za dveřmi bylo mnoho lidí: někteří stáli, jiní seděli. Někdo křičel, jiní zas plakali. A já ležel mezi nimi na zemi. A byl jsem mrtvý.

„Ve skutečnosti jsem tady!“ křičel jsem na všechny. „Podívejte se, já nejsem mrtvý. Tamto nejsem já. Jsem tady!“ Ale nikdo se na mně nepodíval. Nikdo mě neslyšel. Všechny mé pokusy upoutat jejich pozornost byly marné.  Vrátil jsem se do svého pokoje a přemýšlel. Znamená to, že jsem skutečně mrtvý? Co mám teď dělat? Další věc, kterou si vybavuji, je, jak jsem otevřel oči v nemocnici.

9. Poker se smrtí

Vidím své tělo. Dívám se na ně zvenčí. Cítím se lehce, klidně. Nic mě netíží. Jakoby ze mě spadla ohromná tíže. Vyšel jsem ven z pokoje a šel se projít. Uviděl jsem jakousi vedlejší místnost, kde seděli lidé kolem stolu a hráli karty. Přizvali mě a já s nimi chvíli pobyl. Žádná taková místnost ani lidé hrající karty v nemocnici samozřejmě nejsou…


10. Byla jsem teprve dítě.

Jak dnes vím, zastavilo se mi srdce. Ale tehdy jsem nevěděla, co se děje. Viděla jsem sebe samu nehybně ležet a cítila jsem neuvěřitelnou lehkost, kterou jsem doposud nikdy nezažila. Viděla jsem maminku, jak pobíhá kolem a křičí o pomoc. Běhala jsem za ní.

11. Nakonec ze vzpomínek doktora

Přivezli pacienta. Muže. Zástava srdce, klinická smrt trvala 51 vteřin. Už jsme nevěřili v záchranu, ale nevzdávali jsme se. A když srdce nakonec naskočilo a on otevřel oči, ze samé úlevy a radosti jsem se neudržel a hodně nahlas vykřikl: „Ano, Bože!“

Muž poněkud zmateně odpověděl: „Já… Ve skutečnosti jsem jen Petr.“

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek