KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kaleidoskop

10 skutečných příběhů o psí věrnosti

Možná na celé planetě neexistuje žádný jiný tvor, který by dokázal být někomu tak věrný, jako právě pes milovanému člověku. Psi nám poskytují svou ničím nepodmíněnou lásku a jsou vždy připraveni udělat pro nás absolutně cokoli. Dokonce i riskovat životy. Věrnější lásku bychom hledali těžko. Shromáždili jsme pro vás 10 nejkrásnějších příběhů o psí věrnosti. Z některých jsme měli slzy v očích. Věříme, že se budou líbit i vám.

...
  • Šla jsem nakoupit. Vyjdu z obchodu a vidím ke mně jít cizího pejska. Posadil se přede mě a smutně koukal na mou nákupní tašku. Vypadal hladově, tak jsem se rozhodla vrátit do obchodu a koupit mu kus salámu. Když jsem vyšla ven, pes tam stále čekal. Vzal si ode mě jídlo a v tlamě ho odnesl svému páníčkovi. Bezdomovci.

FOTO: reddit

  • Když byla má fenka ještě štěňátko a stýskalo se jí po mně, vytahovala mi z postele pyžamo nebo noční košilku a spala v ní. Když vyrostla, přestala s tím. No a teď jsem se odstěhovala od rodičů a vracím se jen na víkendy. Fenka zůstala s rodiči. Nedávno mi zavolal táta a se smíchem mi do telefonu vyprávěl, že se vrátil z práce a ve dveřích ho vítala naše fenka v mé noční košilce.
  • Kdysi došlo u nás doma k požáru. Byla jsem tehdy malá holka a měla jsem želvu. Když začalo hořet, běželi jsme všichni ven a na želvu jsem úplně zapomněla. Venku jsem se podívala na psa a on ji držet v tlamě! Tak můj nejlepší kamarád zachránil mou nejlepší kamarádku.
  • Každý den, když se vrátím domů, dám své fence její oblíbenou pochoutku. Je to kousek tvrdé housky. Zní to divně, ale ona to vážně miluje a dokáže ji hryzat celé hodiny. Kousky mám schované v misce na okně a vždy, když se vrátím domů, jeden kousek jí dám. Nedávno jsem měla ale hrozný den, a když jsem přišla domů, rovnou jsem se svalila na gauč a rozplakala se. Fenka ke mně přišla a začala se ke mně lísat. Vstrčila mi čumák do dlaní a kňučela. Já si toho ale nevšímala. Fenka odešla. Za chvíli se vrátila ke mně a podala mi kousek svého rohlíku! Co může zabrat proti smutku lépe než to nejlepší jídlo na světě? Začala jsem se smát.

FOTO: imgur

  • Jako malá jsem chodila nakupovat do místního malého obchůdku. Pamatuji si, že vedle nás bydlela stará paní, které se už těžko chodilo. V obchodě jsem ale potkávala jejího psíka. Vždycky jsem ho obdivovala. Když byla v obchodě fronta, trpělivě se do ní postavil a čekal. Prodavačce pak podal balíček, ve kterém byly peníze, nákupní taška a nákupní seznam. Sakra, myslím, že si ten pes dokonce přepočítával drobné!
  • Svého psa jsem si vzal z útulku. Je to takový ten klasický voříšek, pouliční směs všeho možného. Má inteligentní oči a narezlou srst. Nevím, co se mu dělo před tím, než jsem si ho vzal k sobě, ale mělo to za následek to, že vůbec nikdy neštěkal. Jednou v noci jsem spal a zdál se mi podivný sen. Slyšel jsem v něm štěkot. Běhal jsem po ulicích a hledal, odkud ten zvuk vychází. Najednou jsem se probudil a uvědomil jsem si, že ten štěkot vydává můj pes. S námahou jsem vstal a šel se podívat, co se děje. V bytě unikal plyn! Nebýt mého voříška, už bych tu možná nebyl. Já zachránil jeho a on zachránil mě. Vypadá to, že jsme si kvit.



FOTO: PublicDomainPictures

  • Žiju jen s mámou a s naším starým psem. Je to už přes tři roky, co našli mámě rakovinu. Začalo to 30. prosince. Ten rok jsem dokončoval vysokou školu a jediný, kdo vydělával, byla máma. Neměli jsme moc peněz a máma byla pořád v nemocnici. Chodil jsem po brigádách, po nocích se učil, jezdil jsem do nemocnice za mámou. Bylo to těžké období. Ale máma podstoupila operaci, vyléčila se a vrátila se domů. Byli jsme hrozně šťastní. Před pár měsíci ale onemocněl pes. Má nádor a umírá. Nedá se už nic dělat, nanejvýš ho uspat a zbavit ho tak bolesti. To ale máma nechce. Je si jistá, že pes vzal její nemoc na sebe. Že je to její anděl.
  • Mám dalmatina. Když mu bylo teprve 7 měsíců, najednou se mi vytrhl a někam se rozeběhl. Pospíchal jsem za ním. Pes vběhl do parku. Uviděli jsme tam malou, asi šestiletou holčičku s koťátkem v náručí. Proti holčičce stál cizí pes a vrčel. Nejdřív jsem myslel, že můj dalmatin ucítil to kotě a jde po něm a chtěl jsem ho zadržet. On se ale vrhl na nepřátelského psa a zahnal ho. Běžel tam, aby bránil tu holčičku a její malé koťátko! To je můj hrdina! Od té doby ho mám snad ještě radši, pokud to vůbec jde.

FOTO: Wikimedia

  • Když jsem byl ještě malý kluk, vytáhl jsem z rybníka topící se štěně. Asi měsíc žilo s námi, ale protože jsme tehdy měli už dva dospělé psy, nemohli jsme si ho nechat. Takže jsme ho darovali. Uběhlo asi deset let. Šel jsem s kamarády kolem jakési zahrady a najednou slyšíme štěkot. Pes, který byl na zahradě uvázaný u boudy, se doslova utrhl ze řetězu a přeskočil plot. Všichni jsme měli strach, když se k nám ten pes hnal. Byl opravdu obrovský a vypadal nebezpečně. Pes ale těsně přede mnou zpomalil, sedl si a přitiskl ke mně hlavu. A já v něm náhle poznal to štěně, které jsem kdysi vylovil z vody! Bylo to to nejupřímnější „děkuji“, které jsem kdy v životě slyšel.
  • Pomáhal jsem loni při opravách domu a zřítila se mi na nohu část zdi. O nohu jsem přišel. Teď už je to docela dobré, mám protézu, ale dlouho jsem chodil o berli a kulhal. Největší podpory se mi v té době dostalo od mého psa (labradora). Vždycky, když jsme šli na procházku, zvedl jednu packu a chodil po třech. Tak jsem v tom díky němu nebyl sám.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek