KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kaleidoskop

Historie běžeckého pásu: V 19. století sloužil jako mučicí nástroj, osudným se stal i Oscaru Wildovi

Pokud vám běhání na běžeckém páse připadá jako mučení, nejste tak úplně daleko od pravdy. Než lidé tento nástroj začali používat pro zlepšování své fyzické kondice dobrovolně, šlo o oblíbený mučicí nástroj, který byl v 19. století běžně využíván k výkonu vězeňských trestů.

...

„Běžecký pás byl vynalezen na začátku 19. století, když se představitelé trestní filozofie snažili vymyslet trest, který bude jen kousek vzdálený od trestu smrti,“ říká historik Vybarr Cregan-Reid. Vynález však nakonec, jak ostatně historie ukazuje, kýžený efekt nepřinesl.

Jeho vynálezce Sir William Cubitt se dle Cassie Arnoldové z mediální společnosti Mental Floss domníval, že práce pomůže „napravit tvrdohlavé a líné trestance“. Cubitt měl stejně jako další reformátoři vězeňského systému té doby za to, že vězni by se ve vězení měli učit „návykům průmyslu“. A k dosažení tohoto cíle byl Cubitt ochoten vystavit je učiněnému peklu.

Náročná, ale zato zbytečná práce

Provoz běžeckého pásu v 19. století probíhal tak, že vězni šlapali do schodů připojených k obrovskému kolu. Pozdější pásy byly sestrojeny tak, aby poskytovaly lidskou sílu pro obilné mlýny či vodní čerpadla, podobně jako tomu je u vodního kola, nicméně v tom nebyl ten pravý smysl.

Arnoldová dále píše: „Byla to zbytečná, ale vyčerpávající činnost, která odpovídala viktoriánským ideálům o smíření dosaženém prostřednictvím tvrdé práce.“ Vězni při svých vysilujících směnách obvykle vycházeli schody ve výšce několika set metrů. „Vypětí sil v kombinaci s chudou stravou často vedly ke zranění a nemocem, to však věznice po celé Británii a Spojených státech neodradilo od nakupování dalších pásů,“ dodává Arnoldová.

Nejdříve Británie, poté Amerika

Vězeňské pásy byly poprvé použity v Anglii roku 1818. Do Spojených států se pak vynález dostal o několik let později, když ho v roce 1822 zavedla městská věznice v New Yorku.

Americký autor Hugh Macatamney ve své knize zachycující historický vývoj New Yorku napsal: „Každé dvě minuty se ozval zvon, jeden z vězňů sestoupil z pásu a bylo mu dovoleno po několik minut klidně sedět, zatímco jeho místo zaujali další. Tímto způsobem provoz pokračoval nepřetržitě po několik hodin.“


Přestože Macatamney uvádí, že pásy byly využívány k mletí potravin, novodobí historikové, jako je například Jennifer Graberová píšící pro odborný časopis Quaker History, se domnívají, že vězni „mleli pouze vzduch“. Každý vězeň vyšplhal ekvivalent přibližně 760 metrů za hodinu.

Pásy byly následně zavedeny ve věznicích napříč celými Spojenými státy. „V roce 1824 vězeňský dozorce James Hardie připsal zařízení zásluhy za zkrocení vzdornějších trestanců. Napsal, že to byla monotónní stálost přístroje, nikoli jeho náročnost, ve které spočíval jeho teror,“ uvádí Arnoldová.

„Příliš kruté“

Američtí správci věznic od užívání pásu dle Arnoldové postupně ustupovali na úkor dalších vyčerpávajících činností jako sbírání bavlny, rozbíjení kamenů či pokládání cihel. Nicméně v Británii byly pásy hojně využívány až do konce 19. století, kdy byly prohlášeny za „příliš kruté“. V roce 1902 pak byly oficiálně zakázány.

Jednou ze slavných obětí pásu byl například britský spisovatel Oscar Wilde, který byl v roce 1895 uvězněn za svou sexuální orientaci. Jeho rozsudkem byly 2 roky tvrdé práce, a tak na páse trávil dle Cregan-Reida až 6 hodin denně. „Prakticky ho to zabilo. Zemřel přibližně 3 roky poté, co vyšel z vězení,“ dodal Cregan-Reid.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek