KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kaleidoskop

V americkém muzeu si lidé mohou popovídat s hologramy 13 přeživších holokaustu

Aronu Elsterovi bylo 7 let, když se nad polskou vesnicí Sokolow-Podlaski začaly prohánět německé letouny, které přinesly destrukci a smrt. O tři roky později stál se svými rodiči a dvěma sestrami u zdi a čekal, až budou posláni do nedaleké Treblinky, kde se nacházel jeden z nacistických vyhlazovacích táborů. Elster však utekl, dostal se na hranici ghetta, překonal ostnatý drát a poté běžel jako o život. Většinu své rodiny poté již nikdy neviděl.

...

Elsterova sestra však utekla také a spojila se s jednou polskou farmářkou, která ji schovala ve svém hospodářství. Elsterovi se jeho sestru podařilo najít a poté, co strávil nějaký čas ukrýváním se ve dvorech dalších okolních farem a kradením tamního jídla, se k ní přidal. Další dva roky tedy žil na půdě farmářčina domu. Během té doby půdu nikdy neopustil a přežíval na hrnku polévky a krajíci chleba denně. Nemohl se vykoupat či si vyčistit zuby, neměl žádné nové oblečení, do kterého by se převlékl a nesměl dělat žádný hluk. Své dny tak až do konce války trávil tichým zbavováním se vší, které se na něm hromadily. Po válce byl převezen do polského sirotčince. Se sestrou se jim však nakonec podařilo se z Polska propašovat a zamířili do Spojených států.


Nyní Elster vypráví svůj příběh z bezpečí centra Take a Stand zřízeného muzeem Illinois Holocaust Museum and Education Center, které se nachází ve městě Skokie, ale činí tak jako hologram. Inovativní centrum bylo otevřeno 29. října a jeho návštěvníci si zde mohou mimo jiné „popovídat“ s hologramy 13 přeživších holokaustu včetně Elstera. Tito lidé byli pomocí stovky kamer natočeni na 360° video, přičemž celý natáčecí proces trval šest dní. Každému z nich bylo položeno zhruba 2000 otázek. Výsledné hologramy sedí na pódiu před publikem a v reálném čase odpovídají na otázky o tom, jaké jejich zážitky z holokaustu byly.


Elster v rozhovoru pro Smithsonian.com řekl: „Pro mě nebylo tak těžké o tom mluvit. Nevím proč, možná mám příliš hroší kůži. Ale vím, že někdo z ostatních lidí musel s nahráváním přestat… Proč byste chtěli stát před stovkami hostů a otevřít před nimi své srdce a krvácet? Protože je to důležité. Toto bude existovat déle než my. A celý svět mladých lidí i dospělých pochopí, co všechno jsou si lidé schopni udělat a že stačí pouhý kousek dobra od každého člověka, abychom pomohli změnit svět k lepšímu.“

Stavba moderního centra trvala tři roky a stála přibližně 5 milionů dolarů (110 milionů Kč) a hologramy přeživších jsou klenotem celé výstavy. Interakci s hologramy vždy předchází 5-7 minutové video dané osoby, která v něm popisuje, jak během holokaustu přežila. Když Elster během slavnostního otevření výstavy sledoval své vlastní video, seděl v publiku se slzami v očích.


„Seděl jsem zde a poslouchal svůj příběh, který jsem již vyprávěl 150 000krát, a najednou se mi chtělo plakat. Někdy ho dokážu jen tak říct jako příběh a jindy zase ožívá. Přijal jsem skutečnost, že mí rodiče, strejdové a tety byli zabiti. Měl jsem ale malou sestru Sarah, která mě tak milovala. Vytvořil jsem si v hlavě hrozivý obraz její smrti, a ten mi způsobuje velkou bolest. Víte vůbec, jak dlouho trvá, než v plynové komoře zemřete? Trvá 15-20 minut, než se udusíte. Přemýšlejte o tom. Šestiletá holčička, po které se sápou lidi, aby dosáhli na čerstvý vzduch, který v místnosti ještě zbyl. Ztratí kontrolu nad všemi svými tělesnými funkcemi a umírají v agonii. Toto si s sebou nosíte. Není to jen příběh. Je to realita,“ říká Elster.

Další z přeživších Sam Harris zase popisoval svůj zážitek vynášení tisíců těl z Osvětimi. „Vzhledem k tomu, čím vším jsme prošli, je až nemožné uvěřit, že o tom zde stále můžeme vyprávět jako lidské bytosti. Možná proto jsme se zachránili. Když se dívám na své video, vyvolává ve mně vzpomínky o tom, jaké to bylo. Když Hitler přišel, byly mi čtyři roky. Kdybych se neovládl, celá tato místnost by byla zaplavena slzami,“ líčil Harris.

Harris i Elster se však shodují, že bez ohledu na emoce, které u nich vytváření tohoto projektu vyvolalo, je uchování těchto vzpomínek zásadní pro vzdělávání budoucích generací o tom, co se během holokaustu dělo.


„Co se bude dít, až tu nebudeme? Bude z nás jedna věta v dějinách 2. světové války? Vraždili Židy a to je všechno? Nebo bude naše esence stále naživu, aby lidem řekla, co se stalo, jak mohou pomoci a jak každý jeden z nich může něco změnit. Pořád říkáme „nikdy znovu“, ale musíme světu neustále připomínat, co se stalo, co by se opět mohlo stát a proč by se to nemělo stát nikomu. Stále se navzájem zabíjíme. Naší nadějí je tedy zajistit, aby mladí lidé chápali, co jsou si lidé navzájem schopni udělat, a očekáváme, že se tomu postaví. Očekáváme, že dokáží věci změnit, protože mohou,“ zakončil Elster.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek