KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kultura

10 filmů Jiřího Sádka, režiséra hororu Polednice

V kinech je jeho režijní debut Polednice, který chválí kritici i diváci. Které filmy má však režisér Jiří Sádek rád? Zeptali jsme se ho na desítku filmů, které ho nejvíce ovlivnily!

...

Oblíbené filmy si pouštím stále dokola, ale nepatří mezi nejlepší. Ty, které považuji za nejlepší, obdivuji, ale mnohdy stačí jednou za život. Díla, která mě ovlivnila, se mnou vždy zůstávají, přestože je nepovažuji ani za nejlepší, ani nejoblíbenější. Jen byla na správném místě ve správný čas a já jim podlehl.

Nesprávné kalhoty (Wallace & Gromit: Wrong Trousers, 1993)

V době, kdy pro mě byla televize kinem, běžel na ČT2 pořad SVĚT ANIMOVANÉHO FILMU. Byl jsem tou dobou ve škole, a tak jsem si nahrával všechny díly na VHS. Byl to parádní pořad o výrobě loutek, modelů, fázování a obecně o dění v animačním oboru. Po každém díle běžel vždy nějaký krátký nebo středometrážní animovaný film. Tak jsem se seznámil s tvorbou Nicka Parka, která mě tehdy dostala.

Následně jsem začal vytvářet kostry panďuláků, na kterých jsem dělal figurky pro animaci. Nejtěžší bylo sehnat černou modelínu na vlasy a oblek, protože se nevyráběla. Možná bych někde našel i rozkreslený storyboard. Ten jsem dělal, protože jsem neměl kameru, takže figurky byly několik let v šuplíku lednice, aby se nerozpustily.

Díky SVĚTU ANIMOVANÉHO FILMU jsem se seznámil i s nádhernými filmy jako Muž, který sázel stromy, Falešný případ Králíka Rogera nebo Disneyho Fantazií. Jednou po něm běžel i „making of“ Lucasovy Skryté hrozby, a tak jsem se seznámil se Star Wars. Neviděl jsem filmy, ale viděl jsem “making of” a začal vyrábět tribunu s diváky ze závodu kluzáků, aniž bych věděl, co to vlastně je. Vyrobil jsem nějakých 1800 diváků z nabarvených vatiček do uší.

Road to Perdition (2002)

Gangsterka, která je pro mě o něco výš než Kmotr, přestože jsem vášnivý čtenář Maria Puza (kéž by se mi poštěstilo zfilmovat BLÁZNI UMÍRAJÍ!). A navíc přišla dva roky po tom, co jsme na PCčkách všichni dohráli Mafii. Čistota režijního řemesla Sama Mendese v kombinaci s Tomem Hanksem, nezapomenutelným Paulem Newmanem a k nepoznání slizkým Danielem Craigem.

Co oceňuji ještě víc, než přesnost obrazu, je dramaturgie obrazu s hudbou Thomase Newmana a zvukem samotným. Myslím, že u nás nic takového jako zvuková dramaturgie pořádně neexistuje. Sound design sice ano, ale nikdo, kdo by si sedl s autorem scénáře a předem implementoval zvukovou dramaturgii už do příběhu. A je to škoda.

Jediný pokus o problematice něco říct podnikl snad jen Ivo Bláha v knize Zvuková dramaturgie audiovizuálního díla, kterou by si měl přečíst každý český filmař.

Fantom Paříže (Vidocq, 2001)

Prodával jsem ve škole svačiny spolužákům za pětikorunu a potají nechodil na obědy, abych ušetřil a jednou týdně chodil do kina. Někdo jezdil na chatu, já každý víkend prošel Datart, koupil si vypalovací CD za sto dvacet korun a šel do multikina v Hostivaři, mého kina alma-mater! Chodil jsem tam na všechno a narazil na Fantoma Paříže od režiséra Pitofa, kterého všichni nesnáší, a já to vlastně chápu. Film je ale moje osobní guilty pleasure.

Vzpomínám si, že mě uchvátila vizuální stránka filmu a nemohl jsem přijít na kloub důvodu. A on to byl první film natáčený na digitál ve vysokém rozlišení, který dokonce předstihl druhé Hvězdné války! Pro mě se jedná o fascinující seznámení se s perverzí dlouho před zhlédnutím Sedm a Mlčení jehňátek. A Bruno Coulais je dodnes jeden z mých nejoblíbenějších filmových skladatelů.

Jo a máma mi na ty obědy a svačiny přišla.

Dokonalý trik (The Prestige, 2006)

V Parku Hostivař jsem pak viděl snad všechno. Od Pána Prstenů přes Snyderův Úsvit mrtvých po Dokonalý trik. Vzpomínám si, že jsem jel tehdy podle programu a odškrtával si, co jsem neviděl a na to šel. Batman začíná jsem prošvihl a ani mě to moc nezajímalo, protože jsem miloval Burtonovu verzi a nechtěl si to kazit, takže jméno Christophera Nolana mi bylo úplně neznámé. Od Dokonalého triku je Nolan mou obsesí.

Každý jeho film jsem viděl nezdravě mockrát a na Dokonalý trik píši dlouhodobě analýzu, která má v téhle chvíli okolo 350ti stran. Vlastně jsem ten film vzal a pokusil se sám napsat pseudo kunst technický scénář, abych pochopil všechny jeho principy. Díky tomuhle reverznímu ghostwritingu jsem přišel na spoustu věcí, které mě při sledování nenapadly. Naučil jsem se na tom víc, než by mě naučila jakákoli škola (pardon FAMO, mám vás rád, ale je to tak). Tak jsem Nolanovi, třeba aspoň trošku, nakoukl do hlavy.

Bohové a monstra (Gods and Monsters, 1998)

Bylo mi jedenáct a viděl jsem ho v noci na ČT2. A protože se v té době nestahovalo a film nebyl k sehnání, vyhlížel jsem ho znovu v programu, abych si ho mohl nahrát. Dvakrát jsem ho prošvihl, tak jsem si koupil aspoň báječný soundtrack Cartera Burwella v čerstvě otevřených Levných knihách za 29 Kč.

Žánr “monster movie” mi byl vždycky blízký. V uvedení Bohů a monster tady schovávám i svou lásku k původnímu Frankensteinovi od Jamese Whalea, který dal - dle mě - základ všem moderním monstrům ve smyslu, že každé monstrum potřebuje lidský rozměr.

Ian McKellen v jedné ze svých nejlepších rolí stejně jako Brendan Fraser, který umí překvapivě dobře hrát! Báječně napsaný a zrežírovaný film Billa Condona, který se zatím bohužel nepřekonal. Snad se mu poštěstí v příštím roce s Kráskou a zvířetem. Kdybych měl jmenovat své oblíbené filmy, pak by to za Iana McKellena byl Nadaný žák od Singera a za Frasera Dožeň, co se dá!. Tyhle dva filmy si pouštím často.

Šmírák (Peeping Tom, 1960)

Zneuznalé to monstrum, které by si zasloužilo mnohem víc pozornosti! V rámci vývoje záporných hrdinů, kdy se lidé báli monster jako King Konga, bylo překvapivé a hrůzné, že příšerou může být pohledný blondýn, který je (třeba) váš kolega.

Peeping Tom je půvabně pohnutou sebestudií vraha, který nechápe, proč dělá, co dělá, a snaží se přijít na to, co je na něm divného tak, že dál analyzuje své já skrze vraždy. Vlastně to vůbec nemyslí špatně, jen se pokouší rozluštit, co je na smrti a zabíjení tak fascinujícího a sám se do toho trochu zamotává.

Michaela Powella film tehdy kariérně zničil, možná právě proto, že s hlavním hrdinou na první pohled nebylo nic špatně na rozdíl od Hitchcockova Psycha, které strhlo pozornost ve stejném roce, a ve kterém bylo vlastně „všechno správně, protože záporák je perverzní osamělý magor“. Michael Powell obecně patří k mým oblíbeným režisérům, protože vždy věnoval látce to, co si zaslouží, bez projevu vlastního ega. Díky jeho Červeným střevíčkům vypadají dnes všechny hudební klipy tak, jak vypadají. Tedy lépe řečeno – od roku 1948 s nimi už nikdo moc dál nepohnul.

Blade Runner (1982)

Blade Runnera mám ve všech dostupných sestřizích. Původní dokonce na originální VHS. Universum Blade Runnera od produktového designu po architekturu je něco, z čeho se dá čerpat nekonečně. Jestli jsem ale něčí větší fanoušek než Ridleyho Scotta, tak Phillipa K. Dicka.

Od Dicka jsem četl všechno, a jsem rád, že i filmy podle jeho knih se tak daří – Minority Report, Total Recall, Temný obraz, Výplata atd. Dick navíc inspiroval i Matrix, Nolanovo Memento a Inception nebo scénáře Charlieho Kaufmana. Jeho recept na úspěch? Stačí si vzít nějaký ten amfetamin a psát 80 stran denně. A myslet si, že mě unesli ufouni a mít za sebou čtyři manželství. To je pak asi hodně o čem psát. Z adaptací svých knih viděl jenom Blade Runnera na pracovní projekci a prohlásil, že přesně takhle si to představoval. Premiéry už se nedožil.

Na Hromnice o den více (Groundhog Day, 1993)

Hrátky s časem mám hrozně rád, obzvlášť, když je jich účasten Bill Murray a režíruje to Harold Ramis. Jsem odkojen na jeho Krotitelích duchů. Dodnes mám figurku Egona a Venkmana koupené z vršovického hračkářství. Měl jsem i slizomet z druhého dílu a reaktor na záda (obojí jsem vyhodil příliš pozdě).

Groundhog Day pro mě spojuje Highlandera, Memento a Blast from The Past v jednom. Sice nikdo pořádně nevěděl, jak to ukončit, ale je to dokola a dokola (a dokola) skvělá podívaná. Pro mě to je navíc takový důkaz, že z mála se dá vykřesat hodně, a že stačí přijít s „entertaining“ konceptem, který ustojí celovečerní stopáž. A ten ranní song už z hlavy nikdy nevyženu.

Highlander (1986)

S Highlanderem mám spojený bláhový sen, že bych ho - třeba jednou - mohl zremakovat. Osudový zápas, na jehož konci může zůstat jen jeden, stříhán paralelně mezi současností a středověkou historií, je pro mě jako vypravěče srdcová záležitost. Highlander je pro mě taková špička ledovce, do kterého bych moc rád narazil.

2001: Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey, 1968)

Na závěr ultimátní film. Film filmů, který jsem docenil teprve nedávno na projekci v kině Světozor. Přestože jsem ho viděl v televizi mnohokrát, až na plátně mi docvaklo, o co v něm jde. A jde to pochopit!

Tenhle žebříček by se mohl skládat prakticky jen z filmografie Stanleyho Kubricka, která je mi v současnosti nejbližší. Už jen tím, že za padesátiletým mistrovstvím je v poslední filmu posledním slovem prosté: „F*CK“.

Čestná česká místa:

Krakatit (nejlepší Čapek), ale hlavně Vyšší Princip (protože vyšší princip).

Tvůrci, kteří se nevešli: Andrew Niccol (Gattaca, Truman Show), Federico Fellini (8 ½), Charlie Chaplin (City Lights), Nicolas Roeg (The Man Who Fell to Earth), Michael Crichton (hlavně Westworld), David Fincher (…), Billy Wilder (…), Henry Sellick (…), Jim Jarmusch (Noc na Zemi), Terrence Mallick (…), Michael Haneke (…), Jane Campion (Piano); No a ke Spielbergovi: Dodnes si dělám z bramborové kaše vidličkou horu. …“F*CK“

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek