KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kultura

Hřebejkovo Zahradnictví do třetice podtrhlo svou zbytečnost

„A máme to za sebou,“ chce se zvolat při pohledu na závěrečné titulky snímku Nápadník, jenž neuspokojivě završuje očekávanou a o to více neuspokojivou trilogii Zahradník dua Hřebejk-Jarchovský.

...

Kdysi zdánlivě neomylný kreativní tandem nezvládl na ploše šestihodinového historického spektáklu dostát slibům a místo kombinace řízného dramatu a uvolněné komedie „tak trochu ve stylu kultovních Pelíšků“, doručil slabomyslnou a zbytečnou dějovou fašírku, která marně hledá smysl vlastní existence.

O trochu větší zábava

Třetí díl Zahradnictví přece jen baví více než předchozí dvě kapitoly, z nichž Rodinný přítel vesměs neměl o čem vyprávět, a tak sledoval, jak okolo sebe s nulovou chemií krouží Ondřej Sokol s Aňou Geislerovou. A Dezertér zase doplácel na nedostatečné vykreslení dobové kulisy, bez níž bylo konání řady postav pro nezainteresované diváky jen těžko uchopitelné.

Nápadník se více přibližuje kvalitativně stále nedosažitelným Pelíškům, které v sobě snoubily dobový kontext, drama a i komedii v neomylně vyváženém poměru. Hřebejk s Jarchovským se více opírají o komické situace plynoucí převážně z mezigenerační propasti rodičů a mládeže šedesátých let, kterou ztělesňují živelná a uvěřitelná Anna Fialová a křečovitý Martin Finger, jenž bojuje s „budoucím“ výkonem Jiřího Kodeta v roli válkou a komunismem zvalchovaného Jindřicha.

Zatímco Jiří Kodet v Pelíšcích ztvárnil Jindřicha jako rozervanou postavu, která vyvolává soucit mezi potoky slz díky svému ostře vyprofilovanému historickému pozadí, Fingerova verze působí spíše jako karikatura politického vězně i Kodeta samotného.

Parodie na Kodeta

Pryč jsou jemné nuance hereckého výkonu, které se zrcadlily v klavírním podání národní hymny během okupace vojsk Varšavské smlouvy. Fingerův Jindřich je konstantně jednorozměrný hrubián a zloun, jemuž se nedostává vykoupení ani v očích jeho nejbližších. Dokonce i jeho žena v podání Ani Geislerové svým mužem – zcela v rozporu se svým chováním v Pelíšcích - pohrdá a sní o Ondřeji Sokolovi, jenž se opět legračně vrací jako duch, což se k danému stylu filmu vůbec nehodí.


Srovnání s Pelíšky je přitom více než na místě, když Nápadník do velké míry replikuje dějovou linii s Kodetovou dcerou a jejím „zakázaným“ nápadníkem. Jenže zatímco Pelíšky pracovaly s vývojem dějové linky chytře, když do vztahu zapracovávaly vnější dobové vlivy, Nápadník skrze zatvrzelého Jindřicha nabízí jen opakované a brzy otravné klišé házení klacků pod nohy mladé lásce.

Nepříliš funkční ústřední linie zamrzí o to víc, že Hřebejk stále umí pracovat s vykreslením doby a závěrečné části Zahradnictví propůjčuje historickou věrnost i dobovou atmosféru. Jenže ty jsou k ničemu, když pouze tvoří kulisu k vyšeptalé rodinné rozepři, která ani na moment nevybrousí z kolejí očekávání a v případě první noci novomanželů padá do vod čiré trapnosti.

Obdobně jako předchozím částem se pak Nápadníkovi nedaří přijít s uspokojivým závěrem, jenž by dodal celé trilogii jasný smysl. Písemné věnování Petru Šabachovi je jedna věc, druhou samotné podání, které jde mnohdy proti událostem samotných Pelíšků a jejich postavám, které celá trilogie do značné míry zdeformovala ve snaze vytvořit mezi jednotlivými filmy krkolomné oslí můstky. Vedle těch je závěrečné předávání rozkvetlého kaktusu mladým milencům, jako metaforické posunutí zodpovědnosti o rodinu nové generaci, až nepatřičně bystrým scenáristickým postupem.

Hodnocení: 50 %

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek