KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kultura

RECENZE: Blade Runner po 30 letech zase zkoumá otázky lidskosti, duši ale postrádá

Píše se rok 2049 a na Zemi se kromě lidí prohání nová generace replikantů, kteří nyní slouží i jako Blade Runneři - lovci vadných replikantů staré generace. Nově nalezená stopa minulosti však může celou společnost uvrhnout do chaosu.

...

Jak posunout klasiku

Původní Blade Runner patří mezi zlomová díla filmové sci-fi. Ne proto, že by přišel s filosofickým základem, jenž by byl do té doby nemyslitelný, anebo příběhem, jenž by bořil hory a transcendoval publikum do nové dimenze diváckého požitku. Nýbrž z toho důvodu, že se mu hutnou audiovizuální stylizací podařilo redefinovat tehdejší vnímání žánru, přičemž prostý příběh přetavil v nedoříkávající a myšlenkami bující žánrovku, která utkvěla v hlavě jako ikonický jednorožec.

O to těžší je na podobný film navázat a nezprotivit se mu. Což dokládá i pokračování, které přichází snad až příliš pozdě na to, aby přineslo obdobnou žánrovou změnu a stanovilo nové trendy. Režisér Denis Villeneuve se o to popravdě ani moc nesnaží a jestli je na jeho novince něco vidět, je to snaha nerozčílit fanoušky původního filmu.

Již první záběry se tak nesou v duchu stařičkého Blade Runnera. Zvuková aranž nápadně připomíná legendárního Vangelise, táhlé celky na krajinu a futuristické stavby přináší bezútěšnou atmosféru a pohyblivost hrdinů je utlumena tak, aby se spíše čeřila atmosféra, než divácký adrenalin.

Blade Runner 2049 vypadá působivě. Ještě aby ne, když za kamerou stojí Roger Deakins, jehož filmové obrazy jsou uměním samy o sobě. Nicméně dokonalé aranžmá i svícení jako by se poněkud mlátilo s rozpadlostí světa, který Blade Runner zobrazuje. 

Deakinsova kamera je odcizená až natolik, že téměř neslouží příběhu a existuje ve vlastním vesmíru krásna. Svět, který zobrazuje, na rozdíl od originálu tolik nedýchá, ani nevzbuzuje deprese a pocity sociálního rozkladu. Naopak ochromuje svojí vycizelovaností i v momentech, kdy má být divák zhnusený či jinak emocionálně pohnut.

Větší neznamená lepší

Rozšafnější vizuální estetika jde ruku v ruce s větším měřítkem, které film přináší a které je poněkud na škodu. Pryč jsou časy přímočaré honby po replikantech. Nyní se buduje potenciální série, v níž se začíná rozhořívat plamínek třídní revoluce. Motiv, který už stihlo provětrat několik filmů jen za poslední roky a do něhož nový Blade Runner přináší jen více zadumaných tvářích.

Na což je Ryan Gosling profík. Za jeho zádumčivým pohledem se sice skrývá celá řada emocí, stejně jako když brázdil ulice s bundou se znakem škorpiona v klasice Drive, ve Villeneuveově filmu však emoce nikdy pořádně neprosáknou na povrch, což je u filmu, který se o ně místy silně snaží a který pojednává o nalezení lidskosti a duši, vyloženě mrzuté. Dokonce mrzutější než zakaboněný a tradičně skvělý Harrison Ford.


Villeneuve nerežíruje tak obratně jako u svého minulého hitu Příchozí. Řada scén je sice impozantní svým provedením, motivy se propojují a snímku se rozhodně nedá upřít snaha být odvrácenou stranou běžného hollywoodského blockbusteru. V novém Blade Runnerovi však nic nezaklapne úplně na své místo. 

Se stopáží přes dvě hodiny se nelze ubránit pocitu monotónnosti přecházející v občasnou nudu. Stejně jako rozpakům z občasně rozbředlé atmosféry, která není tak sevřená jako v originálu a místy přece jen udělá úlitbu směrem k diváckému adrenalinu skrze žánrová klišé a příliš jednoduchá kreativní rozhodnutí.

Unikát je jen jeden

O novém Blade Runnerovi se nedá říct, že se jedná o špatný film, neboť s sebou nese příliš silné produkční hodnoty a očividnou snahu tvůrců otevřít povědomý svět pro novou generaci diváků. Což je snaha záslužná. Otázkou zůstává, do jaké míry se vytratila duše původního filmu, jenž při pohledu na Blade Runner 2049 působí výrazně více autorsky a jako unikát, zatímco jeho nástupce je „jen“ nadmíru dobře zpracovaný replikant.

Hodnocení: 65 %

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek