KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kultura

RECENZE: Filmová Milada Horáková umírá kvůli amatérskému scénáři a režii

Celovečerně debutující David Mrnka se rozhodl přenést osudy Milady Horákové na stříbrné plátno již zhruba před 10 lety. Možná by ale bylo lepší, kdyby se na to již tehdy úplně vykašlal.

...

Silné téma v mizerném filmu

Těžko si námětem představit silnější téma než to, které reprezentuje Milada Horáková. Silná postava československých dějin se do tuzemské historie zapsala svým neutuchajícím bojem za demokracii, který nepolevil ani v momentě, kdy měla na krku armádu komunistických pohlavárů. Ti na její účet zkonstruovali politický proces, v němž exemplárně zničili životy svých odpůrců.

Režisér, scenárista a producent David Mrnka se rozhodl, že příběh Horákové zpracuje jako typický životopisný snímek, jenž provede osudem doktorky práv pěkně od A do Z. Jaká to chyba. Příběh Horákové je totiž na filmovém plátně až mdlý a nezáživný, neboť se filmem neline žádný ucelený příběh. Spíše jen série prázdných deklamací, které devalvují Horákovou jako člověka a oběť.


Že je něco špatně, poznáte velmi záhy, když obrazem poprvé prolétávají novinové titulky. Již tehdy je zřejmé, že Mrnka příliš neví, jak přirozeně vyprávět a jak dávat příběh Horákové do širšího dobové kontextu. Šikovný scenárista by tak činil skrze umně vybranou situaci, či alespoň vypointovaný dialog, jenž by obsáhl dobové mantinely. Mrnka však volí snadné vizuální řešení, které zopakuje ještě několikrát. Vždy, když film horko těžko bojuje s tím, jak seznámit neznalé diváky s dobovou situací.

Hop sem, hop tam

Pohled na plátno je místy vysloveně bolestivý. Ne kvůli výjevům, které film zobrazuje, neboť ty jsou navzdory výskytu koncentračních táborů a komunistického mučení kupodivu velmi cudné. Spíše kvůli nesoudržnému vyprávění, které za pomoci veleotravných stmívaček skáče z místa na místo jako neposedný hopík.

Milada jede na prezidentské setkání a o scénu dál je ve Velké Británii. A o další scénu dál už ji odváží Gestapo. A o další už je v koncentračním táboře, odkud se přesouvá zpět domů. Díky bohu za to, že se alespoň ve druhé polovině rozpadlý děj trochu sjednotí. Byť za pomocí repetetivních výjezdů do lesů, které snad režisér nakoupil ve výhodném balíčku expozičních záběrů, aby mohl natáhnout stopáž na vysněnou míru.


Milada totiž působí navzdory 130 minutám stopáže velice vyprahle. Rámovací linie s dcerou Janou nefunguje, neboť za celý film nedojde ke scéně, která by matku a dceru jakkoli sblížila, či je následně dala do konfliktu. Jana je držená až příliš v pozadí a Milada si každé své rozhodnutí drží v sobě, zatímco obětuje vše, včetně své rodiny.

Bojovnice za lidská práva působí nelidsky

Film paradoxně dělá z hlavní postavy nelidskou bytost, která se stoickým výrazem kráčí vstříc bezpráví. Aniž by to diváka kdovíjak zajímalo, neboť emoce neexistují a dialogové obraty typu „komunisti jsou stejně hrozní jako nacisti“ jsou na hranici směšnosti Renčovy Lídy Baarové. Jenže ta si alespoň držela svůj za vlasy přitažený styl nevkusného exploitationu.

Milada je místo toho nekonzistentním životopisem, kde se proti vší logice střídají fiktivní záběry s dokumentárními a polodokumentárními. Bez vize, beze smyslu a bez jakéhokoli dopadu.

Korunu Mrnka nasazuje nikoli tragickým product placementem karlovarské minerálky v soudním přelíčení, ani oběma jazykovými verzemi filmu, z nichž ani jedna není dobrá kvůli mizerným dialogům a v české verzi tragickým postsynchronům, nýbrž samotným monstrprocesem a jeho přípravou.


Díky, radši záznam

Ač byste možná čekali, že proces samotný bude tvořit stežejní část filmu, přičemž týrání Milady vás psychicky vyždíme. Opak je pravdou. Lámání tvrdé vůle působí až komicky blahosklonně a v soudní síni se odříká jen pár vět. Ještě že je na místě Aňa Geislerová, aby pobavila alespoň úsměvnou karikaturou v reálu démonické Ludmily Brožové-Polednové, která si ve filmové verzi svou přepáleností v ničem nezadá s Klementem Gottwaldem, který prostě musí nad žádostmi o milost chlemtat sovětskou vodku. Chápete? SYMBOLIKA!

A tak je to v případě Milady se vším. Prázdný a laciný symbolismus. Prázdné deklamování, kam jen noha Horákové vstoupí. A kolem toho didaktický, leč rozbředlý děj neděj, který odkaz Horákové zobrazuje natolik nezainteresovaně, že je lepší odkázat na reálné záběry z nechvalně známého soudního procesu. Z toho má divák sice také noční můry, jenže z úplně jiných důvodů než z Mrnkova filmu, který ikonickou postavu dějin zneužil k děsivému znásilnění kinematografie.

Hodnocení: 10 %

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek