KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kultura

RECENZE: John Moore a jeho dílo jako svět po Terrym Pratchettovi

Sir Terry nás definitivně opustil. Jeho skalní fanoušci dočetli už i do češtiny přeloženou Pastýřskou korunu a prolistovali i Mistrův životopis – Fantastickou duši. Chtě nechtě tak musí začít řešit otázku: Co teď?

...

Humorné fantasy

Jaký bude svět po Zeměploše? Co bude bez knih Terryho Pratchetta? Fanoušci vyrážejí znovu do knihoven a knihkupectví, nebo na knižní internetové servery, listují knihami a pátrají a pátrají.

Ačkoli je humorná fantastika v porovnání s tou hrdinskou spíše raritou, i tak určitě nezačíná ani nekončí Zeměplochou. Na výběr máme z mnoha autorů a autorek, z mnoha knih povídkových i románových. Humorným fantasy se zabývá dokonce i česká fantastika – která, pokud budete hledat u správných nakladatelství, není vůbec špatná. Konec konců, český humor má k tomu britskému hodně blízko.

Jedním z autorů píšících humorné fantasy je i John Moore. John má zatím do češtiny přeložených pouze 5 knih. Už na nich ale prokázal, že se nástupnictví po Terrym zhostil svědomitě. Jistě, nemůžeme čekat kopii Zeměplochy. To bychom přece ani nechtěli. Terry byl originál. I John je originál. Jeho knihy jsou své, ale o humor v nich rozhodně není nouze.

Při čtení příběhů Sira Terryho se často neubráníme smíchu. Jakmile někdo z cestujících v autobuse náhle propukne v hlasitý smích, s nosem zabořeným v knize, můžeme se vsadit, že jméno, které na obálce uvidíme, bude jméno Sira Pratchetta. U Johna Moora se vám tohle pravděpodobně nestane. Pointy jsou ale vtipné a nápadité a každému čtenáři se smyslem pro ironii vykouzlí úsměv na tváři. Přirovnání k Terrymu přitom rozhodně není náhodné - sám John se v jedné ze svých knih o Mistrovi zmiňuje. Lehce ironickým způsob a (jak jinak) v poznámce pod čarou.

Vtip knih je povětšinou založen na hře s jazykem, slovíčkaření a na parodizování (nejen pohádkových) klišé. Prostě všechno, co jsme na Zeměploše tak milovali.

Postavy jsou sympatické, rozhodně ne černobílé a ohromně živé. Spřátelíte se s nimi okamžitě a nebude se vám je chtít opustit. Bohužel, knihy na sebe nijak nenavazují, a tak nemůžete doufat, že se se svými novými přáteli znovu setkáte v příští knize.

Ačkoli tu ženské postavy hrají roli povětšinou krásných sexuálních objektů, nejsou ani ony tak úplně ploché (většinou mají přinejmenším tak trojky), mají svou osobnost a najdeme mezi nimi zajímavé a inteligentní postavy.

Oproti hrdinské fantasy se tu většina problémů neřeší pomocí mečů a kouzel, nýbrž slovy. Místo očekávaného střetnutí dvou mega-armád Dobra a Zla se vše vyřeší bez lidských ztrát. Nudná Hlava XXII se ale nekoná. Hrdinové oplývají cynismem a ironií, chovají se velice lidsky a jako každý skutečný člověk, mají i oni jak své kladné, tak i záporné stránky. A ne všechno, na co sáhnou, se jim daří. Odvaha holt vždycky nestačí.

Nač bychom neměli zapomenout, je práce překladatele. Pamatujete si ještě na Kedrigerna? Tuhle klasiku překládat právě Petr Caha. A ujal se i knih Johna Moora. A i tady odvedl bezvadnou práci. Mnoho čtenářů si sice stěžuje na časté překlepy a někdy dokonce záměny jmen postav (což je skutečně rozčilující), ale to je spíše záležitost korektury než překladatele. Důležité je, že humor zůstává zachován i v českém překladu.


Princezna, Kedrigern a jejich domácí troll Spot

John Moore má ostatně s Johnem Morressym (autorem příběhů o Kedrigernovi) společného víc než křestní jméno a překladatele. Styl psaní je velice podobný, humor možná poněkud násilnější a otevřenější, ale podobnost tu nepochybně je.

A teď už k jednotlivým knihám.

Osud horší než draci

Jde jednoznačně o parodii na červenou knihovnu. Romantickým scénkám se ale ani u parodie úplně nevyhnete. Ostatně, romantické scénky jsou pro svobodného a bezdětného (což je tak trochu paradox) Johna Moora typické. Romantika je pojata v silně ironickém duchu, postavy se neustále popichují, vtipkují spolu, a dokonce i lechtivé scénky jsou nasáklé humorem.

Postavy, jak mužské, tak ženské, jsou prostě sympatické a nechybí jim smysl pro humor ani sebeironii. Což je právě jedním z největších plusů na této knize. Ačkoli je totiž pointa Osudu horšího než draci poměrně prostá a nekomplikovaná (přinejmenším v porovnání s ostatními knihami autora), postavy si okamžitě zamilujete a čtení plyne skoro samo. Než se stačíte nadát, bude kniha u konce a vám zbudou jen vzpomínky na čtyři přátele, s nimiž jste tohle úžasné dobrodružství prožili.


A o čem to celé je? To máte tak, žijeme v době a v království, kdy si žena nemohla svobodně rozhodnout ani o tom, za koho se provdá.

Princezna Glorie se ale už delší čas tajně schází s jistým potulným rytířem (který se stal rytířem proto, aby hájit slabé a trestal bezpráví… Ehm, no dobře, to je lež jako věž, stal se rytířem, protože holky letí na chlapy v brněních) a taky si ho hodlá vzít. Jenže takový obyčejný chudý rytíř si prostě princeznu vzít nemůže, ani kdyby napršelo a zas uschlo, ledaže by vykonal něco skutečně hrdinského, o čem by se vyprávělo po celé zemi. Třeba zabil draka.

Princezna Glorie je vlastně chytrá hlavička a její plán je dobrý. Kdo mohl počítat s tím, jak příšerně se to všechno zkomplikuje? Kromě draka se do všeho přimíchá únos (hraný i skutečný), Gloriin snoubenec, kuchařka v přestrojení, a v neposlední řadě šílený chovatel gryfů (kteří se, jak známo, živí výhradně mladými pannami), který si princeznu splete s jinou dívkou (a to všechno pěkně prosím jen kvůli tomu, že si obarvila vlasy – mimochodem, docela zbytečně, protože ti zabedněnci, muži, si toho stejně ani nevšimnou, že ano?) a předhodí ji svému mazlíčkovi?

Ještěže zrovna neměl hlad. (Nebo vás snad napadá jiné vysvětlení, proč ji odmítl sníst? Mě tedy ne!)

John Moore tu více než jinde zesměšňuje nejen společenské stavy a šlechtické manýry, ale také generové stereotypy a klišé romantických příběhů. Čtenář musí ke knize přistupovat s nadhledem a smyslem pro humor. Zdánlivě ohraný příběh o rytířích, dámách v nesnázích, dracích a obludách, j vyprávěn originálním způsobem. Příběh je vyprávěn bez idealizování hlavních postav, a právě tahle lidskost hrdinů dělá z knihy výborné a zábavné dílko.

Zabij a zachraň

Kniha stojí na parodizování pohádkových klišé, John tu dokázal geniálně prokombinovat a proplést jednotlivé pohádkové motivy v jediný komplexní příběh.

Potkáte tu Sněhurku, Růženku i Popelku. Opomenut není ani princ Krasoň, Zlá královna a dobrá kmotřička víla. Jak ale asi očekáváte, nic není tak, jak známe z pohádek.

Princ Neodolatelný je tak trochu hrdina proti své vůli, což je dost nevděčné povolání. Neustále zachraňuje panny v nesnázích a jediné, čeho se mu za to dostane, je tak nanejvýš poplácání po rameni nebo letmá pusa na tvář. Paradoxně ke svému jménu mu dívky úspěšně odolávají. Z toho všeho už je značně frustrovaný a rád by to hrdinství pověsil na hřebík.

Jenže zrovna, když se s tím chystá seknout, darují mu vděční občané království úžasný meč (který má v rukojeti dokonce vývrtku!) a princ nemá to srdce je zrovna teď odmítnout. A tak se, bok po boku se svým věrným panošem, vydává na úplně poslední dobrodružství, než to opravdu zabalí.

A jak už to tak bývá, u toho posledního dobrodružství se vždycky něco příšerně zkomplikuje.

Princ se vydává na pomoc utiskované princezničce Anně (Sněhurce). Anna je pohledné, slušné a cudné děvče (alespoň pokud jí nevidíte do hlavy), zlá macecha ji však nutí uklízet a tak podobně.

Snad jako každý Moorův hrdina se i Neodolatelný ukáže být skutečným diplomatem, když během pár minut dokáže proměnit Zlou královnu v laskavou dámu.  Stačí ji ujistit, že to všivé Zrcadlo je jistě jen nějak rozladěné (ostatně tahle nová zrcadla často blbnou) a nemá si z toho, co ukazuje, dělat těžkou hlavou. Já vám ho trochu pošteluju a uvidíte…

 No znáte to. Podejte prst… Jestli jste si mysleli, že Královně bude stačit naladit zrcadlo, byli jste vedle. Prince pověří důležitou misí – pátráním po grálu hojnosti. Kdo ví, na co ho ta ženská chce? Tvrdí sice, že země je v bídném stavu (což je pravda) a nic se tu nerodí. Kouzelný grál by situaci mohl zlepšit. Princ má ovšem podezření, že královna doufá spíš v to, že jí grál pomůže ke ztracenému mládí.

Grál princ sice nenajde, zato najde spící princeznu Jitřenku (Růženku). Princezna vypadá asi tak, jak se po 20 letech po smrti dá očekávat. I tak ji ale (ke Sněhurčině žárlivosti) políbí.

A teprve tady se začne všechno zase příšerně komplikovat… A jde dokonce o život!

Všichni nakonec (díky princi, jak jinak?) najdou svůj šťastný konec. Nejenže se ale princ nedočká žádného vděku – dokonce přijde o trůn a je vyhnán z království. Ale nevadí. Alespoň, že mu konečně jedna z princezen neodolala…

Hrdinství pro začátečníky

Hrdinství pro začátečníky je opravdová parodie jak má být. Žerty a vtipné narážky vás čekají pomalu na každé stránce (najdeme narážky i na Harryho Pottera). Princ Kevin není vlastně žádný hrdina, je to spíš diplomat a mluvka, politik, který si umí získat oblibu kamkoli vejde (pokud budete dávat dobrý pozor, tak se nepochybně dobře pobavíte).

Jakmile ale vstoupí do hry vojenské trable, je princ Kevin odsunut stranou a pověřen zásobováním. Což ho věru namíchne. Nikdo, kdo se staral o zásobování vojska, si totiž ještě nikdy nevybojoval ruku princezny. Což je samozřejmě to, oč tu kráčí – zase za tím stojí ženská. I když tohle není tak docela dáma v nesnázích. Ona je spíš nesnáze samy.

Kevin se rozhodne jednat na vlastní pěst. Čmajzne příručku pro hrdiny a vydává se na cestu. A Ledová princezna je mu v patách (zdrží ji jen krátká zastávka v obchůdku se sexy kostýmky, kde si pořídí obleček barbarské bojovnice – a opovažte se jí říct, že na to nemá postavu!).

Jenže ani s Rukovětí praktického hrdinství to nebude tak snadné. Tyranský zloduch (Ten, jehož musíme jmenovat!) má za ušima a ví, jak to chodí: každý tyranský zloduch nakonec dojede na to, že mu hrdina přechytračí jeho Hlavního přisluhovače a svede jeho Sexy Asistentku. A tak se proti tomu dobře pojistil. Tenhle Zloduch má za Asistentku dívku, která není na kluky, a jeho Hlavní přisluhovač je premiant té nejprestižnější školy z Dvaceti království. A dokonce i větrací šachta (běžná úniková cesta hrdinů) je plná pastí a léček! Co by se asi tak mohlo pokazit? Co by mu mohlo zabránit v uskutečnění jeho Ďábelkého plánu (každý správný zloduch musí mít nějaký ten ďábelký plán s velkým Ď)?

Jak už to tak u Johna Moora bývá, nic neskončí naprostým happy endem. Sláva za hrdinské činy připadne jiným, žádný z hrdinů na tomhle dobrodružství nevydělá ani groš. Ale… ale jsou důležitější věci, že ano?

Nepohledný princ

Anotace knihy láká na zajímavý a originální námět. Co se stane, když děvče políbí žabáka, z něhož se vyklube princ – jenže, nejenže to není žádný Krásný princ, není dokonce ani ucházející princ?

Princ Hal je, mírně řečeno, obyčejný. Kateřina, která týdny trávila v močálu a líbala žáby (což vážně nepatří mezi její oblíbené činnosti) čekala za všechnu tu námahu trochu víc. Je proto právem naštvaná.

Ráda by si to vyříkala s tou ježibabou, která prince zaklela, ale bohužel, stará čarodějka je po smrti. Jestliže se ale dědí majetek, dědí se i dluhy. A tak si to odskáče čarodějčina dcera. Chci si vzít krásného prince, trvá na svém Kateřina, a ty to zařiď.

Nepohledný princ, mladá čarodějka a Kateřina se vydávají do hlavního města. A všechno se komplikuje čím dál víc. Ačkoli je princ princem, jeho královská rodina čelí bankrotu, navíc tu je ještě Rapunzel, která odmítá opustit věž, kouzelný meč, s kterým i ten nejlepší šermíř pokaždé prohraje, kámen mudrců a kouzelný kolovrátek. A co hůř. Pokud si Kateřina prince nevezme (a nevezme si ani nikoho jiného) promění se on zpátky v žabáka! Což je, hrdost nehrdost, to poslední, co by chtěl.

Ačkoli je zápletka opět dobře promyšlená a pointa zajímavá, celkově se jedná spíše o slabší dílo. Humor je povětšinou založený na dvou dívkách, jejich odlišnostech i podobnostech, ženských problémech, posedlosti nakupováním a novými šaty nebo šminkami. Ačkoli se obě dívky zpočátku zdají velmi odlišné, postupně se ukazuje, že nic není černobílé, a že, když na to přijde, mají mnoho podobného. John Moore se tu sice snaží o jisté narušení stereotypů, ale svým způsobem sám tyto stereotypy potvrzuje. Navíc nás tyhle vtípky už moc nepřekvapí, John se až příliš opakuje.

Kniha po celou dobu ubíhá v pomalém tempu a zvolna směřuje ke svému cíli. Ke konci sice zápletka vygraduje a dostaví se i chvíle napětí a strachu o hlavního hrdinu, ale na celou knihu je tento krátký moment poměrně málo.

Postavy tu nejsou tolik živé, jako u jiných Moorových knih, nejiskří to mezi nimi a čtenář se s nimi příliš nesžije. Škoda, námět byl dobrý!

Zlý princ Charlie

Rozhodně nejpovedenější dílo Johna Moora (konkuruje mu snad jedině Zabij a zachraň). Nechybí humor, parodie, převrácené archetypy, bourání klišé a stereotypů. Najdeme tu povedenou romantickou zápletku a konečně také výraznou a sympatickou ženskou postavu.

Charlie je pověřen vládnutím, o které nikdy pořádně nestál, ale dělá to, jak nejlépe umí. Přitom mu do toho kecá duch mrtvého krále, zlí strýcové-rádci, kteří stojí za královou smrtí (neměl by se Charlie jmenovat spíš Hamlet?) a mladá vědma (u které si dokonce ani racionální Charlie není jistý, jestli je to opravdu jen pouhá podvodnice s úžasnou schopností improvizovat a bezvadným nadáním pro herectví anebo skutečná vědma).

Zatímco čarodějové se snaží předpovídat počasí (ale víte, jak to chodí s předpověďmi počasí), Charlie se snaží předejít hladomoru, který nutně přijde, pokud nepřijde déšť. Všichni pátrají po jakési tajemné zbrani magického ničení, hrozí hlad, hrozí válka, zemí se šíří epidemie drobných kavárniček (jsou už opravdu úplně všude), královský čaroděj, který by mohl Charliemu ledascos objasnit, není k sehnání, a všichni (včetně jedné rusovlásky) si myslí, že mohou s Charliem manipulovat (a taky to dělají).

A když už si Charlie myslí, že na to kápl a ví, jak se to všechno má, zjistí, že je všechno zase úplně jinak…

Díky Charliemu (a také díky nemalé pomoci jedné dívky) k žádnému krveprolití nakonec nedojde, všichni dosáhnou, čeho chtěli, válka se nekoná a všichni vydělají. Charlieho ovšem nikdo neoslavuje. Hrozí mu dokonce smrt a musí prchnout ze země… Ale ani to prchání nemusí být nakonec tak zlé, zvlášť když je to po boku mladé a krásné slečny.

Závěrem

Žádná z knih Johna Moora není vyloženě špatná (ačkoli některé jsou slabší než jiné), ale autorovi je nutné vytknout jedno: Některé motivy, žerty a pointy se často opakují. Dokonce i osobnosti několika hrdinů jsou dost podobné, a klidně byste je mohli zaměnit. Většina ženských postav se liší pouze barvou vlasů a všichni hrdinové mají podobné myšlení i vyjadřování.

Číst knihy rychle po sobě není proto nejlepší nápad. Jména se vám mohou poplést a pomíchat a později už si ani nevzpomenete, co udělal Kevin a co Charlie, nebo co řekla Glorie a co zas Kateřina.

A na co se můžeme těšit dál?

Pokud vás John Moore nezaujme a prázdné místo (na vašem nočním stolku) po Terrym nenahradí (anebo ho dočtete stejně rychle jako já), nezoufejte. Nakladatelství Argo přichází s Choroblátskými kronikami. Zatím u nás vyšel pouze první díl O krysí krizi. Už na něm ale můžeme jasně vypozorovat vliv Terryho Pratchetta. Jistě, podobnost ve stylu můžeme svést na stejného překladatele, ale podobnost Tuposvědi s Ankh-Morporkem nebo vévody Modeseta s Vetinarim už jen stěží. Inspirace je tu zjevná, ale proč to mít autorovi za zlé? Jak sám Terry psal, knihy dělají knihy, a tak by za Choroblátské kroniky byl jistě rád.


Zeměplocha

Kniha je možná psána spíše pro mladší, ale jako oddychovka poslouží dobře i starším čtenářům.

Než se do téhle kroniky ale pustíte, doporučuji osvěžit si paměť a znovu pročíst Krysaře Viktora Dyka. U knihy se ale dobře pobavíte i bez znalosti této předlohy.

Kde hledat inspiraci?

Sáhněte po knize povídek. Skvělé jsou například Mamutí knihy humoristického fantasy. Mezi krátkými povídkami jistě najdete ty, které vám sednou do vkusu. Pak už se jen stačí podívat na jméno autora a zapátrat po jeho dalších dílech.


Škoda jen, že ne všechno je k sehnání v českém jazyce (třeba od takové Esther Friesner najdeme v češtině jen pár povídek). Ale humorná fantastika má u nás čím dál větší oblibu, a tak se snad jednou dočkáme kvalitních překladů.

A pokud se nechcete spoléhat na práci překladatele, sáhněte po českém autorovi. Na chytrý, ironický humor se zaměřuje nakladatelství Straky na vrbě. Ale o české fantastice snad příště.


PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek