KATEGORIE
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kultura

RECENZE: Křižáček vyhrál Karlovy Vary, hrou na umění však jen maskuje amatérismus

Snad žádný jiný český film v letošním roce nevzbudí tolik rozporuplných reakcí jako Křižáček režiséra a scenáristy Václava Kadrnky. Ten letos na festivalu v Karlových Varech převzal Křišťálový glóbus a odměnu ve výši více než půl milionu českých korun za film, z něhož se davově odcházelo.

...

Umění, nebo selhání?

Jistě, nelze dávat do stejné rovnice kvality filmu a jeho návštěvnost. U artově založených projektů ostatně bývá zvykem, že jim mainstreamové publikum nepřeje a u lyrického snímku o hledání ztraceného syna bez výraznějšího děje po pár minutách tichého trpění z kina jednoduše odejde.

Otázkou však zůstává, jestli to tentokrát nebylo po zásluze, neboť Kadrnkův film lze opravdu jen velmi těžko označit za kreativně pevně semknutý projekt, u něhož by bylo jasně patrné, že jeho tvůrce věděl, co dělal.

Křižáček je nejčastěji přirovnáván k ruské filmové škole. K filmům Tarkovského. Případně je označován za následníka děl Františka Vláčila, tedy filmů, které neplýtvaly slovy, stavěly na promyšlených kompozicích kamery a  vizuálních metaforách.

Na tom není nic v nepořádku, jen s tím rozdílem, že Křižáček má svým řemeslným zpracováním opravdu velmi daleko k projektům jako Marketa Lazarová, Adelheid či Stalker. Už jen proto, že Tarkovskij či Vláčil měli své filmy do detailu promyšlené a nenajdou se v nich režijní slabiny či náznaky nesourodé vize.

Všudypřítomná lacinost

Ne tak u Křižáčka, který jednak působí až nepříjemně lacině svou vizuální stránkou kombinující nenápaditou kamerovou složku s tuctovými exteriéry a dobově nepříliš věrohodnými interiéry. Za druhé obsahuje řadu řemeslných chyb typu jalových, místy až směšných dialogů („Nevidělas mého syna?“ „Tys ho ztratil?“), neukotvené cizojazyčné stránky filmu či zcela tragické práce s komparzem (v jednom záběru je 10 lidí, v druhém proudí davy, ve třetím je opět 10 lidí). A za třetí nenabízí vyprávění, které by vyvolávalo jakýkoli zájem.

Ano, jedná se o lyrické zpracování Vrchlického básně. Jenže i Marketa Lazarová je lyricky pojaté dílo. Stejně tak Ševčíkův Normal na epické vyprávění postupně kašle. Oba snímky však přesto uhranou a dovolí divákovi najít v něm zalíbení. Ať už zaujmou řemeslem, postavami, anebo příběhem, jenž vypráví.

Karel stojí, Karel jede, Karel kouká

Křižáček nenabízí nic než Karla Rodena. Stojícího, jedoucího, koukajícího a ukazujícího lidem rozpadající se podobiznu syna, který opustil rodnou tvrz a zmizel. Tvůrci by zřejmě rádi, aby se do Rodenovy postavy promítaly divákovy vlastní pocity z potenciální ztráty dítěte, potíž je v tom, že Rodenův stoický výkon nenabízí až na samotný závěr žádné emocionální napojení.


Kadrnkou načrtnuté postavy jsou do jedné nezajímavé a ploché. Film nenabízí jediný zvrat či moment, jenž by vzbudil divácký interest. A veškeré pokusy o symbolismus a jinotaje působí spíše jen jako znouzectnost než promyšlený tvůrčí plán sebevědomého tvůrce, který komponuje obří filmovou fresku o síle rodičovského pouta, lidské vůli, strachu z fanatismu a ztráty dítěte.

Což je ostatně další Křižáčkův problém. Od začátku je jasně patrné, co chce film komunikovat a co chce ve finále sdělit. Ani na moment však nepůsobí dojmem, že jeho tvůrci ví, jak s divákem skrze plátno mluvit a jak mu své ideje neprvoplánově vtlouci do hlavy. Výsledkem je filmový ekvivalent primalexové zdi. Nekouká se na ní vyloženě špatně a vlastně vás ani neuráží. Jen vám brzy dojde, jak zbytečné je jí věnovat svou koncentraci, a tak po pár minutách raději vytáhnete nedočtené noviny. I kdyby byly tři dny staré.

Hodnocení: 30 %

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek