Nic než bulvár

„Co se to děje?“ To je nejčastější otázka, kterou filmová Lída Baarová ztělesněná Táňou Pauhofovou pokládá. A není sama. Stejně se táže i publikum, které musí dvě hodiny tupě zírat na od prvních vteřin veletrapné cvičení v lacinosti a bulvární přepjatosti.

Lída Baarová byla ve skutečnosti všelijaká. Naivní, manipulativní, vypočítavá, zapšklá... o tom však Renčův snímek téměř nepojednává. Místo toho se nechává okouzlit jakousi aurou osobnosti, jíž Pauhofová v dobové roli příliš neoplývá. Naopak působí jen jako povrchní, nepříliš talentovaná, avšak zanícená husička, kolem které se dějí špatné věci, k nimž je slepá.

Těžko se bránit posměškům, když se druhý muž nacistického Německa, Joseph Goebbels, nadrženě otírá kapesníčkem Baarové po proslovu o nutnosti „zacpat Židům hubu“, s herečkou fascinovaně sedící v první řadě s tendencí rovněž pozvednout pravici. Případně při vzájemném tokání, které je oslizlejší než pokusy o samotnou erotiku, jež jsou jen typicky renčovsky trapné a nevkusné.



Nic než fušeřina

Mezi nejbizarnější momenty Lídy Baarové patří například Mádlovo úlisné osahávání Pauhofové filmovou minutu po Křišťálové noci, případně velkolepá soulož mezi Baarovou a Goebbelsem ztělesněná digitálními obličeji v plamenech. Paradoxně však nikdy pořádně nevystihují hrozivou řemeslnou fušeřinu, jíž je Baarová plná.

Rozpočet o velikosti 80 milionů jako by se Renčovi rozplynul ještě před samotným natáčením. Film neobsahuje jedinou sekvenci, ba ani jediný záběr, jenž by nepůsobil jako nuzné televizní drama, jež by se báli uveřejnit i na TV Barrandov vedle opusů Tomáše Magnuska. A to už je co říct.

Smutné je, že německé obsazení filmu ztělesněné Gedeonem Burkhardem a Karlem Markovicsem se očividně snažilo. Především bývalý Komisař Rex Burkhard zvládl Gustava Fröhlicha ztvárnit jako sympatického a okouzlujícího hezouna své doby. Jenže Renč i zde podráží svým hercům nohy, když nezvládá vyprávět a činí z Fröhlicha během jediné scény nervního slabocha. A veškeré německé scény předabovává do češtiny bez jakékoli snahy o padnoucí slova do úst.



Nic než prázdnota

Výsledek je nesmírně odtažitý, neatmosférický a (opět) nuzně televizní a matoucí. Obzvlášť při tvůrčím rozhodnutí anglické pasáže se zástupcem studia MGM pouze otitulkovat. Nejšílenější je pak rozhodnutí pojmout česky samotného Adolfa Hitlera. Posměšky na obsazení Pavla Kříže stranou, neboť on alespoň zvládl převzít mnohá führerova gesta. Je to Renčova neschopnost postavu pojmout, jež tuzemské zpracování obávaného führera opakovaně sráží do kolen. A zvuky Wagnerovy Jízdy valkýr opravdu nepomáhají.

Poslední osudnou chybou tvůrců je pak jejich doslovnost, jež dává smysl v kontextu hlavního partnera filmu – deníku Blesk. Sledovat Lídu Baarovou je jako číst palcové titulky bulvárního média. Podstata žádná, senzacechtivost maximální. Stejně jako touha scenáristy Hubače a režiséra Renče vše okatě dovysvětlovat, popřípadě ztělesňovat tím nejhorším vizuálním či dialogovým klišé.

Diváku je až stydno, když Martin Huba musí pronášet fráze jako „kdy jsi nám jen stihla takhle vyrůst?“. Simona Stašová přehrávaně kulí oči při každém pohledu na šperky či peníze. Anebo když Anna Fialová v roli Zorky páchá sebevraždu po návodné očistné koupeli v bílém průsvitném rouchu s Pražským hradem na pozadí.

Největší stud však přichází až po konci filmu, když se rozsvítí a vám dojde prostý fakt, že se z nabubřelé a blyštivě prázdné atrakce o ničem opět dělá celonárodní událost, zatímco se nám zpoza hranic nepokrytě smějí. A mají proč. Bohužel.

Hodnocení: 10%

Autor: Petr Semecký