RECENZE: Moonlight jde po Oscarech a nemá se za co stydět

Nový přístup k tradiční tématice

Příběh Chirona, jenž byl inspirován životem dramatika a herce Tarella Alvina McCraneyho, je rozdělen do tří částí, kdy se chlapci věnujeme v dětství, pubertě a dospělosti.

V tomto časobublinovém triptychu sledujeme, jak se v jedné chudé části Miami za nelehkých podmínek stává z chlapce muž. Chiron přitom nesplňuje stereotypní filmové ani reálné předpoklady černého muže jakožto „macha“, nýbrž jako citlivý a láskou (ne)naplněný mladík objevuje své touhy a sexualitu v prostředí, které tomu zdaleka nenahrává.

Výjimkou tak nejsou srdcervoucí i bizarní situace, jako když zjistíme, že jediná otcovská postava a vzor pro malého Chirona, je drogový dealer jeho drogově závislé matky v podání výborného Mahershala Aliho.

Film má samozřejmě nelehkou pozici v tom, že podobných příběhů bylo na plátně mnoho. I tak ale Moonlight z jejich řady mírně vybočuje. Ne proto, že by snad šlo o prototyp politicky korektního filmu, který má zapšklým Akademikům ukázat zač je toho loket, ale proto, že se Jenkins snaží obraz afroamerického muže na plátně trochu pozměnit a především aktualizovat pro 21. století.

Vzbuzuje u toho díky stylu vyprávění v divákovi možná až přílišnou lítost, ale dělá to velmi citlivě, nepodbízivě a s podmanivým vizuálem, za nějž by se nemuseli stydět ani zkušenější a cenami ověšenější kameroví mistři. 

Ač se tedy Moonlight rozhodně neobejde bez chyb a přešlapů. Popřípadě nenabízí ani kdovíjakou originalitu. Skýtá dostatek imponujících vrstev, nápadů a myšlenkového podhoubí, že mu to rádi odpustíte.

Hodnocení: 70%

Autor: Anna Kopecká

V českých kinech od 23. února 2017. Předpremiéry již od 25. ledna.