KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
kultura

RECENZE: Nový Tomb Raider vykrádá hlavně Indiana Jonese. Zábavu nenabízí ani poloviční

Před premiérou každé nové videoherní adaptace se ptáme sami sebe, zda konečně dojde k prolomení bájné kletby a Hollywood natočí opravdu povedený film podle herní předlohy. A jako tolikrát předtím, i tentokrát platí, že nikoliv.

...

Čím dál víc se však hodí i ptát, proč se to tentokrát nepovedlo, když filmaři čím dál častěji sahají po látkách, které papírově nabízí jednoduchou žánrovou podívanou ve stylu dobrodružných velkofilmů. Inu, nabízí se odpověď, že tvůrci zkrátka nechápou rozdíly mezi filmovým a herním médiem.

Série Tomb Raider si nikdy nehrála na kdovíjakou originalitu. Lara Croft je v zásadě ženskou verzí Indiana Jonese, která má více zbraní, současné reálie a artefakty, které jsou povětšinou smyšlené stejně jako zlé organizace prahnoucí po nich a ovládnutí světa. Hry však vždy nabízely umnou kombinaci příjemné hratelnosti, zběsilé akce a řešení inteligentních hádek, do nichž se hráč ponořil i navzdory nepříliš nápaditým příběhům.


A právě tady tkví zásadní rozdíl mezi filmem a hrou. Zatímco hra snese chabý příběh, plonkovou postavu (Lara je pohledná, ale rozhodně nemá osobnost) a tuny klišé, neboť jde hlavně o hráčské převtělení se do postavy a pohlcení samotným gameplayem, film si žádá více. Především pak napětí, drama, překvapení, zvraty... zkrátka a dobře děj. A to ani nový Tomb Raider nenabízí.

Film sice v úvodu představí zcivilněnou Laru Croft jako milou holku od vedle, co pláče nad ztrátou otce a disponuje určitými fyzickými dovednostmi, nejedná se však o žádnou výraznou psychologizaci. Zkrátka pohledná dívka, která není úplné dřevo a která záhadné japonské rébusy luští jako by se nechumelilo.

Když pak dojde na pátrání po ztraceném otci na ztraceném ostrově s hrobkou, která může uvolnit hromadnou zkázu, odchází jakákoli psychologie z filmu úplně. Lara je prostou supermankou, jíž sice probodne větev naskrz, ale nebojte, ona to rozchodí. Stejně jako pád s padákem, plavání v divoké řece s pouty a pobíhání mezi letícími kulkami a padajícími hrobkami.

Že necítíte napětí? Není z čeho. Zatímco výše zmíněné hezky funguje ve hře skrze sérii akčních scén, které nutí hráče využívat dovednosti svých prstů a mozku, aby se posunul dál, ve filmu jsou podobnou scény bez dějového a charakterového masa dočista plonkové. Tvůrci se totiž neobtěžují ani na moment nabídnout variantu, že by hrdince či jejím blízkým hrozilo reálné nebezpečí.

Tomb Raider se tak rychle smrskává na sérii rutinních akčních scén a řešení nanicovatých hádanek, které nejsou diváku ani nijak řádně představeny, a tak se nedokáže při jejich luštění nikterak zapojit. Jen pasivně sleduje generickou hrdinku, jak sama zkouší kombinace do chvíle, než vše zapadne na své místo.

A co odhalí? Opět pouze klišé, které jsme v herním i filmovém světě viděli snad tisíckrát. Zradu od těch nejbližších, realistický pohled na mýtus a křečovitou všemocnou organizaci, jež má opravdu velmi daleko k padouchům ve stylu nacistů z Indiana Jonese. Ostatně říká se, že film a hrdina jsou silní jen tak jako jejich protivníci. A ti jsou v tomto filmu slabí jako pětkrát vyvařený čajíček. Což je ostatně přirovnání, které si zaslouží i scénář, jenž jako by přišel přímo od herních vývojářů, místo toho, aby prošel kontrolou hollywoodských fachmanů.

Restartovat známou značku s podobným materiálem však bezpochyby vyžaduje tvůrčí odvahu, neboť je již nyní jasné, že ani tentokrát se videohernímu titulu nejen nebude tleskat, ale ani výrazně přisypávat z diváckých zlaťáků. Což je škoda předně proto, že švédská oscarová laureátka Alicia Vikander je i s plonkovou postavou výrazná a okouzlující a nezaslouží si být obklopena podobným kreativním marasmem.

Hodnocení: 40 %

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek