KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
longread

Mileniálové jako zaměstnanci – generace slabochů

Zdá se, že mileniálové jakožto generace, což je skupina lidí, kterou charakterizuje datum narození od roku 1984 dále (v České republice zhruba až od roku 1990), jsou velmi těžko zvládnutelní. Mají často pocit, že na určité věci mají neoddiskutovatelné právo, jsou narcističtí, líní, zajímají se pouze o sebe, nedokáží se soustředit…Ale jejich povědomí o právu na určité věci je zpravidla nejsilnější.

...

Mileniálové nesnáší vůdcovství a rádi jej sabotují. Lídři se jich proto často ptají: „Co vlastně chcete?“ A mileniálové říkají: „Chceme pracovat někde, kde existuje cíl. Chceme, aby naše práce měla nějaký dopad. Chceme jídlo zdarma, flexibilní pracovní dobu a další výhody.“

Některým se takovou práci opravdu získat podaří. Co dělají, dává smysl, mají jídlo zdarma, flexibilní pracovní dobu, home office a spoustu dalších vymožeností a úlev, o kterých předchozí generace ani nesnily. A přesto z nějakého důvodu stále nejsou šťastní.

Proč mileniálové se zaměstnáním neustále tak moc bojují? Odpověď na tuto otázku můžeme rozdělit na 4 části:

1. Rodičovství

2. Technologie

3. Netrpělivost

4. Prostředí

1.


Příliš mnoho lidí z generace, kterou nazýváme mileniálové, vyrůstalo pod vlivem „neúspěšných rodičovských strategií“. Rodiče jim například často říkali, že jsou výjimeční. Bylo jim od malička vtloukáno do hlavy, že v životě mohou mít cokoliv, co budou chtít, jenom proto, že to chtějí. Někteří se dostali k prestižnějšímu vzdělání nikoliv proto, že si ho zasloužili, ale protože si jejich rodiče stěžovali. Někteří měli samé jedničky ne proto, že je opravdu získali, ale proto, že se učitelé nechtěli zaobírat s jejich rozzuřenými rodiči.

Některé děti získávaly na různých soutěžích medaile jen za to, že se jich zúčastnily. Dostaly medaili za to, že skončily poslední. Ze studia lidské psychologie přitom velmi dobře víme, že takovéto oceňování výrazně devalvuje hodnotu medailí a ocenění pro ty, kteří doopravdy tvrdě pracují a snaží se zvítězit. Zároveň se osoba, která skončila poslední a dostala za to medaili, bude cítit trapně, protože minimálně podvědomě ví, že si ji nezaslouží. Ve výsledku se takto oceněné dítě cítí paradoxně ještě hůř, než kdyby nedostalo medaili žádnou.

Nyní vezměte tuto skupinu lidí, nechejte ji dokončit školu, dejte jim práci a vyhoďte je ven do reálného světa. Okamžitě zjistí, že nejsou výjimeční, jejich maminky jim nedokáží zařídit povýšení a nikdo jim nic nedá za to, že skončili poslední. A mimochodem – nemohou mít cokoliv jenom proto, že to chtějí.

Jejich povědomí o nich samotných je tedy v okamžiku roztříštěno. Takže tady máme celou generaci, která vyrůstá s nižším sebevědomím než generace předchozí.

Druhým problémem je, že lidé vyrůstají ve světě, do kterého jsou pevně zakořeněny sociální sítě jako Facebook nebo Instagram. Jinými slovy se velmi rychle naučí, jak dávat na věci filtr. Naučí se prostřednictvím těchto síti ukazovat lidem, že život je úžasný a že oni se mají úžasně, i když realita je taková, že jsou deprimovaní a nešťastní.

Když sledujete na Facebooku nebo Instagramu jeden účet po druhém, nabydete dojmu, že jsou tam samí silní a sebevědomí lidé, kteří už o životě všechno podstatné vědí. Realita je taková, že ve skutečnosti u těchto lidí příliš mnoho síly ani sebevědomí nenajdete a o tom opravdu podstatném neví prakticky nic. Takže když se jich pak jejich zoufalí nadřízení zeptají: „Co bychom měli udělat?“, nemají většinou ani ponětí, co vlastně chtějí.

Celá generace tedy vyrůstá s nižším sebevědomím než předchozí generace, aniž by za to sama jakkoliv mohla. Bohužel jen na začátku života dostala z balíčku Černého Petra.

2.


Nyní pojďme přidat technologie. Dnes už velmi dobře víme, že používání sociálních medií a mobilních telefonů způsobuje v mozku uvolnění hormonu zvaného dopamin, který bývá někdy přezdíván jako „hormon štěstí“. Proto když vám na stole zavrní mobil, protože vám přišla zpráva, máte z toho dobrý pocit.

Mnoho z vás už to možná zažilo – cítíte se nešťastně a osaměle, a tak pošlete deseti přátelům deset zpráv ve znění: „Ahoj“, „Ahoj“, „Čau“, „Čus“, „Zdar“…Proč? Protože je příjemné, když dostanete odpověď. Proto počítáme lajky, proto se desetkrát vracíme a kontrolujeme, jestli náš Instagram neroste nějak podezřele pomalu, protože jsme něco udělali špatně. Máme strach, že se náhle svému okolí znelíbíme.

Děti dnes mají trauma z toho, že si je jejich přátelé na těchto sociálních sítích vymažou ze seznamu přátel. I když drtivá většina z nich netuší, co je to dopamin, velmi rychle se naučili, že když mají na Facebooku přátele, kteří jim píšou a mají tam hromady lajků, cítí se pak velmi příjemně. Proto máme sociální sítě tak rádi, a proto se na ně každý den vracíme.

Dopamin je mimochodem úplně stejná látka, díky které se cítíme dobře, když kouříme, pijeme alkohol nebo se účastníme hazardních her. Jinými slovy, sociální sítě jsou vysoce, vysoce návykové.

Ale zatímco na kouření, hazard a alkohol máme věkovou hranici, na sociální sítě a mobilní telefony nic takového neexistuje. Když jste tedy jako děti dostali svůj první chytrý mobil a začali trávit denně hodiny na sociálních sítích, bylo to zhruba to samé, jako kdyby vám rodiče otevřeli svou skříň s alkoholem, dali do ruky skleničku a nabídli vám, ať si dáte, co hrdlo ráčí.

To je realita, před kterou stojíme. Celá generace, která má přístup k návykovým a ochromujícím cestám, jak skrz mobilní telefony a sociální sítě kdykoliv snadno získat dávku dopaminu, který jim pomáhá zejména během vysoce stresového období dospívání. Proč je tato skutečnost důležitá?

Téměř každý alkoholik poprvé objevil alkohol v době, kdy byl teenager. V době, kdy jsme velmi, velmi mladí, máme potřebu cítit uznání pouze ze strany svých rodičů. Během dospívání ale projdeme změnou a náhle začneme vyžadovat uznání i od svých vrstevníků. Jde o období, které je zpravidla velmi frustrující pro rodiče, ale zároveň velmi důležité pro nás, neboť nám umožňuje opustit vztahy pouze s našimi nejbližšími příbuznými a místo toho převzít kulturu širší společnosti, ve které žijeme. Jde o vysoce stresující a úzkostlivé období života. Cílem je, abychom se naučili spoléhat na naše přátele.

Někteří lidé během tohoto procesu náhodou objeví alkohol a otupující účinky dopaminu, které jím zdánlivě pomáhají vyrovnat se se stresem a úzkostí spojenou s dospíváním. Naneštěstí si pak zpravidla jejich mozek spojí alkohol s lepším psychickým stavem. Po zbytek života tedy pokaždé, když se dostanou do stresových situací, jdou místo přátel pro pomoc k láhvi. Sociální stres, finanční stres, kariérní stres – to jsou zpravidla hlavní důvody, proč alkoholik pije, že ano?

Co se tedy děje – jelikož dětem umožňujeme neomezený přístup k těmto zařízením produkujícím v lidském mozku dopamin, spojují se i tyto v jejich mozcích s dobrou náladou a pocitem štěstí. Jak stárnou, mnoho z těchto dětí netuší, jak formovat hlubší, smysluplné vztahy (jejich slova, ne moje). Přiznají, že jejich kamarádské vztahy jsou zpravidla povrchní. Přiznají, že se na své přátele nespoléhají, že je neberou jako opravdové přátele. Zažívají s nimi zábavu, ale zároveň ví, že se na ně všichni přátelé v okamžiku vykašlou, pokud se na obzoru objeví něco lepšího.

Hlubší, smysluplnější vztahy mezi nimi téměř neexistují, protože si nikdy neměli šanci vyzkoušet socializační schopnosti, které jsou pro jejich budování nezbytné. A co je ještě horší – díky moderním technologiím v sobě nemají vyvinuté ani mechanismy, které by jim pomohly zvládat stres. A když se stres objeví, nejdou pro pomoc za kamarády, ale berou do rukou svá chytrá zařízení, jdou na sociální sítě a hledají pomoc u těchto věcí, které poskytují (stejně jako láhev alkoholu nebo cigareta) pouze dočasnou útěchu.

Velmi dobře víme (i díky vědeckým studiím), že lidé, kteří v průměru tráví na Facebooku více času, trpí depresemi častěji než lidé, kteří tam tráví méně času. Všechny tyto věci totiž potřebují rovnováhu. Alkohol není špatný, ale přemíra alkoholu je špatná. Hazard je zábava, ale přílišný hazard je nebezpečný. Ani se sociálními sítěmi a chytrými telefony není na první pohled nic špatně. Problémem je nerovnováha.

Pokud sedíte v restauraci na večeři s přáteli a píšete si s někým, kdo u stolu ani není, je to problém – je to závislost. Pokud sedíte na schůzce s lidmi, kterým máte naslouchat a odpovídat a položíte si svůj telefon na stůl (displejem nahoru, či dolu, je to jedno), vysíláte všem u stolu podvědomý signál: „Nejste pro mě aktuálně tím nejdůležitějším, čemu se chci věnovat.“ Proč ho prostě nemůžete na těch několik desítek minut nechat v kapse s vypnutými zvuky a vibracemi? Protože jste závislí.

Pokud se ráno vzbudíte a podíváte se na mobil ještě před tím, než popřejete dobré ráno své přítelkyni/přítelovi/manželovi/manželce, jste závislí. A jako všechny ostatní závislosti i tato časem zničí vaše vztahy, bude vás stát čas, peníze a udělá váš život horším.

3.


Takže, máme tady generaci vyrůstající s nižším sebevědomím a bez mechanismů, které by jí pomohly zvládat stres. Nyní přidáme netrpělivost.

Tyto děti vyrostly ve světě, kde lze instantně uspokojit drtivou většinu jejich potřeb a tužeb. Chtějí si něco koupit? Stačí pár kliků na e-shopu a zítra mají cokoliv doma. Chtějí se podívat na film? Stačí se přihlásit na Netflix a už se koukají. Nemusí se dívat na žádný televizní program. Chtějí sledovat seriál? Dnes už dokonce mnohdy nemusí čekat celý týden na další díl, ale podívají se rovnou na celé série najednou. Chtějí jít na rande? Nemusí se ani učit, jak oslovit dívku roztřeseným „ehm, ahoj?“. Nemusí se strachovat, jestli řekne ano, nebo ne a co tím myslí. Stačí jenom na displeji mobilu v seznamovací aplikaci potáhnout doprava – bum, jsem kanec! Nemusí se vůbec učit, jak zvládat různorodé společenské situace, protože se ke všemu potřebnému dostanou z pohodlí domova.

Vše, co chtějí, mohou okamžitě mít. VŠE, CO CHTĚJÍ, instantní uspokojení – KROMĚ pracovního uspokojení a silných vztahů, protože ty nejsou instantní, právě naopak. Jsou to často chaotické procesy, které stojí velké množství času a jejichž budování je plné dřiny a nepříjemností.

A tak neustále potkáváme všechny tyhle úžasné, fantastické, idealistické, chytré a tvrdě pracující děti, které zrovna vyšly ze školy a konečně získali svou první práci. Sednete si s nimi a zeptáte se: „Tak co, jak to jde?“, načež obdržíte odpověď: „Hmm, myslím, že skončím.“ „Proč?“ „Moje práce nemá žádný efekt ani dopad.“ „Vždyť jsi tam teprve 8 měsíců…“

Je to, jako kdyby stáli na úpatí hory a v hlavě měli tento abstraktní koncept nazvaný „mít nějaký dopad na svět“, což by byl vrchol. Oni jej však nevidí jako horu. Ano, na horu můžete vylézt velmi rychle, nebo velmi pomalu, ale stále je to hora.

Mladá generace se proto musí naučit jedné velmi užitečné věci – trpělivosti. Protože v životě existují věci, na kterých doopravdy záleží. Věci jako láska, naplňující práce, radost, milování života, sebevědomí, schopnosti. Všechny do jedné zaberou nesmírné množství času. Ano, tu a tam můžeme nalézt zkratku, ale životní cesta jako celek je vždy velmi dlouhá a nesnadná.

A pokud nevyhledáte pomoc a nenaučíte se do života potřebné schopnosti, místo dosažení vrcholu z té hory spadnete, což je nejhorší možný scénář, který už dnes můžeme v moderních společnostech sledovat – v generaci mileniálů lze pozorovat vyšší počet sebevražd, vyšší počet neúmyslných úmrtí v důsledku předávkování drogami nebo vyšší počet dětí, které zanechávají studia nebo mají dlouhodobé absence kvůli depresi.

Jaký je pro tuto generaci nejlepší možný scénář? Populace, která dospěje a prožije život civěním do telefonů a monitorů, aniž by někdy našla opravdovou radost a opravdu hluboký pocit naplnění, ať už ze života samotného, nebo ze své práce. Životem jen proplují, jako by byli ve vakuu.

„Co práce?“ „Dobrý, stejné jako včera.“ „Co partner?“ „Fajn.“ Tohle je nejlepší možný scénář, který nás přivádí ke čtvrtému a poslednímu bodu, kterým je prostředí.

4.


Vezmeme tedy tuto úžasnou skupinu mladých dětí, které dostaly na úvod života Černého Petra, aniž by to byla jejich vlastní chyba, a umístíme je do korporátního prostředí, které se zajímá víc o čísla než o novou generaci dospívajících. Jde jim víc o krátkodobé zisky než o dlouhodobou kvalitu života těchto mladých lidských bytostí. Jde nám víc o jeden rok než o celý život.

Náhle se ocitají v prostředí, které jim nepomáhá budovat sebevědomí, které jim nepomáhá budovat schopnost kooperovat, které jim nijak nepomáhá překonávat problémy digitálního světa a nalézt v životě víc rovnováhy, které jím nepomáhá překonat nutkání získat instantní uspokojení a neučí je ani o té neskutečné radosti, možném dopadu na životy jiných a neopakovatelném pocitu naplnění, jež člověk zažije, pokud do něčeho dlouhodobě vkládá opravdovou dřinu. Do něčeho, čeho nemůže být dosaženo za měsíc, ba ani za rok.

Tlačíme je do korporátního prostředí a co je nejhorší – viní za to sami sebe. Nechápou, že jsou to korporace, korporátní prostředí a absolutní nedostatek dobrého vedení v dnešním světě, díky kterým se cítí tak, jak se cítí.

Ano, dostali do života špatné karty. Ano, mají na tom svůj podíl i rodiče, kteří se mohli trochu víc snažit. Ano, neumí se s mnoha věcmi vyrovnat a utíkají do virtuálních realit sociálních sítí. Nyní už je to ale jedno, taková je totiž realita a není čas plakat nad rozlitým mlékem.

A je ve vlastním zájmu korporací, které tyto lidi zaměstnávají, aby se zaměřily na to, jak generaci mileniálů naučit sebevědomí a jak ji naučit sociálním schopnostem, které postrádá, protože to ona je budoucností

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek