Sám o sobě tvrdí, že se nebojí, nicméně v Německu už nyní podle něj panuje nejen v tisku, ale například i na sociálních sítích silná cenzura, které si jsou zejména obyvatelé pociťující dopady uprchlické krize na vlastní kůži velmi dobře vědomi. Proto tito lidé zpravidla nemají chuť někomu se veřejně svěřovat o realitě, která zde panuje, aby z toho náhodou neměli „problémy“.

Ještě před rokem bylo podle něj Lette poklidnou obcí, kde lidé stejně jako na mnoha jiných místech Německa radostně podporovali a vítali příchod uprchlíků. Dnes už je ovšem situace radikálně odlišná.

„Ti, co vítali, se buď nechtějí bavit, nebo jsou podráždění, jelikož je celý ten vývoj zklamal. Ani se jim nedivím. Utečenci na ně i na další pomáhající dobrovolníky kašlou a místní lidé jim kvůli podpoře migrantů nemůžou přijít na jméno,“ říká o napjaté situaci Čech.

„Situace tady graduje, děje se spousta věcí. Migranti se mezi sebou neustále fyzicky napadají, v areálu tábora pravidelně hoří buď TOI TOI záchody, nebo stany, nebo i automobily. Vše, co dostanou pro pokrytí základních životních potřeb, dříve či později rozmlátí. Pomalu co druhý den nad oblastí krouží policejní helikoptéra a okolo projíždějí houkající policejní vozy, které tam jedou řešit zase další nepokoje.“

Uprchlíci přirozeně nejsou v areálu tábora drženi, a tak pravidelně vyrážejí do okolních měst. Jejich chování podle muže místní obyvatele zcela šokovalo:

„Jednou jsem byl svědkem opravdu neuvěřitelné situace. Jezdím pravidelně nakupovat do REWE (německá síť maloobchodních supermarketů; pozn. red.) a jednou, když jsem k obchodu přijížděl, už zdálky jsem viděl, že před obchodem stojí hlouček asi 20 lidí. Zaparkoval jsem, přišel k nim a zeptal se prvního, co se děje. Odpověděl, že před týdnem tam někdo napadl prodavačku, když chtěla, aby zaplatil za nákup a tak se místní bojí jít dovnitř, když jsou tam „oni“. Rozhodl jsem se jít dovnitř, kde na mě čekala opravdu zajímavá podívaná. Skupinka migrantů si mezi regály v klidu otevírala různorodé jídlo a pití, zkrátka pohoštění jako doma. Prodavačky jsem nikde neviděl.“

Zdejší obyvatelé podle Čecha hromadně odhlašují z místní školy své děti, neboť s příchodem dětí uprchlíků výrazně stoupl počet slovních i fyzických útoků, a to nejen na děti, ale i na členy učitelského sboru. Dovolat se pomoci od státu je podle muže prakticky nemožné, neboť úřady řeší prioritně uprchlíky, a to i na úkor obyvatel:

„Lidé z úřadu tady hromadně obcházeli domy a byty. Kdo bydlí sám, dostane ultimátum a musí na ubytovnu, nebo k příbuzným. Pokud je to důchodce, tak do domova důchodců. Potřebují místo pro utečence. Loni na podzim tady úřad vystěhoval jednoho starého pána na vozíku přímo na ulici. Chudák seděl venku na ulici a brečel. Bylo mi ho líto, tak jsem mu zanesl čaj a deku. Říkal, že je mu 95 let, bojoval za druhé světové války v Polsku a vůbec nechápe, co se děje a kde je ten lepší svět, za který tenkrát bojoval. Němec, kterého mi bylo opravdu upřímně líto. Nikdy v životě bych si nemyslel, že se mi něco takového přihodí.“

Z aktuálního dění osmačtyřicetiletý muž zmiňuje Silvestr, protože ten ani zde nevypadal stejně, jako v předchozích letech. Pak krátce pokračuje o tom, jak se kvůli uprchlíkům radikálně změnil každodenní život v celém okolí:

„Na Silvestra v Bielefeldu asi 30-40 kilometrů odsud sexuálně napadli nějací muži na ulici ženy. Tady se o tom jenom šušká, protože místní televize hlásá pouze mír a informuje jen o tom, jak se utečenci bez problémů integrují. Když to srovnám se skutečností, jsou tady lidé mediálně masírování ještě mnohem víc než v ČR. Ve dne v noci se tady potuluje čím dál tím víc lidí, sousedovi už několikrát zmizelo z pozemku pár věcí, pravidelně mu také někdo kálí před garáž, a to není žádnou výjimkou.“

„Na veřejných místech pravidelně mizí kola a všechno, co není nějak přidělané. Lidi z tábora si zvykli chodit třeba do městských kaváren, kde ale samozřejmě nikdy útratu nezaplatí a prostě zase odejdou. Sexuální poznámky a povykování na ženy všech věkových kategorií je zcela běžné. Jsou prostě z jiného světa. Lidé tady byli celé roky zvyklí na klid, teď se bojí jít i vyvenčit psa. Chodí jen ve skupinkách a po setmění s baterkami.“

Budoucí vývoj této situace vidí muž jednoznačně:

„Struna se napíná a je jen otázkou času, než praskne. Jsem zvědav, jak to celé dopadne. Zatím se tady nic opravdu závažného nestalo, ale utečenci jsou stále drzejší a dovolují si stále víc. To není nic překvapivého, protože místní policie má zákaz a popravdě řečeno i strach něco řešit, aby se proti ní neotočila nějaká obvinění z rasismu, násilí a podobně. Letošní rok bude oproti tomu loňskému hodně jiný. Už teď je tady zrušeno mnoho tradičních společenských akcí. Každý podzim tady byl takový hudební festival. Loni tam uspořádali ze solidarity koncert i pro utečence, ale oni se tam opili a porvali mezi sebou. Nebudou ani žádné poutě nebo kolotoče pro děti, nic takového.“

Na otázku, zda se bojí, muž odpovídá, že ne. Přiznává, že poslední měsíce spí s nožem a pouze na jedno oko, nicméně strach z utečenců zejména díky prodělanému vojenskému výcviku a dobré fyzické kondici podle svých slov nemá. Jediné, čeho se bojí, je neinformovanost široké veřejnosti, protože do médií se o tom, co se nejenom v Německu skutečně děje, podle jeho názoru nedostane téměř nic.

Na závěr upozorňujeme čtenáře, že jelikož se jedná o anonymní zdroj a jelikož se nám všechny sdělené informace nepodařilo oficiálně ověřit, nelze je považovat za plnohodnotná fakta, nýbrž pouze za tvrzení jednotlivce, na které si každý může vytvořit svůj nezávislý názor.


Autor: ToD