KATEGORIE
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
nazory

Etnický separatismus pod pláštíkem liberalismu

Hlavní politické myšlení dnešního světa je utvářeno převážně liberalismem, podporovaným většinou filozofů, myslitelů, politických expertů, společenských aktivistů a veřejných obhájců. Je nepopíratelné, že od konce 2. světové války a zvláště od konce studené války učinilo mezinárodní společenství velký pokrok ve směru podpory a obhajoby lidských práv a důstojnosti, míru a mírového soužití, mezinárodní spravedlnosti a rovnosti. Dva velké pilíře liberalismu (svoboda a rovnost) jsou spojeny s osvobozením národů z imperiální nadvlády.

...

20. století bylo charakterizováno vzrůstem svobodného myšlení a rozpadem mnoha impérií. Na konci minulého století získalo mnoho etnických skupin nezávislou státnost - zvláště po rozpadu Sovětského Svazu a Jugoslávie. Další etnické skupiny usilovaly o svou nezávislost v nově nezávislých zemích. Mezinárodní společenství čelilo dilematu, jak se vypořádat se vzrůstajícím počtem nezávislých, separatistických, iredentistických hnutí. V roce 1992 varoval Generální tajemník Spojených národů ve své Agendě pro mír, že „prosazování nacionalismu a nezávislosti narostlo a soudržnost států je ohrožena etnickými, náboženskými, sociálními, kulturními anebo jazykovými spory“. Butrus Butrus-Gháli zdůraznil, „že pokud každá etnická, náboženská nebo jazyková skupina vyhlásí stát, dělení neskončí, a mír, bezpečnost a hospodářský blahobyt pro všechny budou daleko obtížněji dosažitelné.“

Svět se stal nicméně svědkem vzniku nových států, jež byly výsledkem krvavých zápasů o nezávislost: Eritrea a Jižní Súdán. V bývalém Sovětském Svazu, uplatnila separatistická hnutí další nároky na nezávislost v Ázerbájdžánu, Gruzii, Moldavsku a Ukrajině. V případě Ázerbájdžánu to byla přímá arménská okupace, v ostatních případech se jednalo o směsici nepřímé podpory z třetích zemí a takzvaných hybridních válek.

Metta Spencer v knize „Separatismus: Demokracie a disintegrace“ zdůraznila množství problémů a katastrofických následků separatistického hnutí jako smrt, uprchlíci a destrukce, vyjadřujíc přesvědčení, že v éře ekonomické integrace “nejnaléhavější politické otázky musí být řešeny na nadnárodní úrovni a že lokální problémy budou mít zmenšující se důležitost” když “státy ztratí mnoho ze své svrchovanosti a … etnické komunity proto usilují o falešné sny, když požadují státnost.“

Mezinárodní společenství čelí neustále separatistickým požadavkům v mnoha částech světa. Některé přitahují významnou pozornost, jako je tibetské hnutí za nezávislost. Tento případ představuje směsici etnických a náboženských sporů. Protože buddhismus se stal populární na Západě, obzvláště v letech 1960 – 1980, významné osobnosti jako např. Richard Gere pomohli s propagací tibetského hnutí. Mnoho osobností liberálně smýšlejících tibetskou svobodu obhajovalo, neboť byla ve shodě s liberální doktrínou proti poměrům komunistické Číny. Mezi liberály populární buddhismus byl důležitým prvkem pro obranu sporu mírového náboženství proti ateistickému státu. Málo pozornosti bylo věnováno tomu, když buddhističtí mniši a radikálové napadli, pálili, vraždili muslimy na Srí Lance a v Barmě. Přestože Dalajláma tyto útoky odsoudil, obecně nebyl hlas mírumilovných buddhistických aktivistů a osobností slyšet dostatečně silně, aby násilí zastavil.

Nedávné násilí mezi Arménií a Ázerbájdžánem týkající se oblasti Náhorního Karabachu přitáhlo pozornost médií k horkému konfliktu, který začal v roce 1988. Mnoho liberálně orientovaného tisku informovalo o událostech jako o konfliktu mezi Ázerbájdžánem a místními tzv. náhorně-karabašskými separatisty. Ve skutečnosti začali konflikt v únoru 1988 arménští nacionalisté s heslem požadujícím sjednocení s Arménií (miatsum in Armenian). Protože se Jerevanu nepodařilo získat ázerbájdžánské území od Moskvy po rozpadu Sovětského svazu, byla změněna taktika a arménští nacionalisté začali usilovat o sebeurčení pro své bratry v Náhorním Karabachu. Tento posun cílil na to získat více sympatií liberálů v post-sovětském Rusku i ve světě. Požadavek připojit oblast Náhorního Karabachu k Arménii byl podpořen mnoha sovětskými liberály jako Andrej Sacharov (jehož žena Elena Bonnerová byla etnická Arménka) a jiní. Artem Krechetnikov, blogger pracující pro BBC, pozoroval, že revize sovětských hranic ohrožuje sovětskou existenci - to je důvod, proč komunistické autority podpořili Ázerbájdžán, zatímco liberálové Arménii.  Nicméně toto dělení neodráží ani povahu konfliktu, ani jeho právní a morální dilemata.

Spor o Náhorní Karabach má historické kořeny. Obě strany používají historické argumenty, avšak z právního hlediska náleží tato oblast Ázerbájdžánu – jak bylo potvrzeno Radou bezpečnosti Organizace spojených národů a mnoha dalšími mezinárodními organizacemi. Arménská většina vznikla v Náhorním Karabachu až po ruském záboru v první polovině 19. století; v té době zahájil carský režim masivní arménskou přesidlovací politiku, aby posílil křesťanskou přítomnost a podkopal vliv osmanské a perské říše. Přestože nejde o jádro problému, náboženský faktor byl arménskou diasporou využíván po celém světě, aby přitáhl velkou část západních médií na svou stranu. Orientalismus - koncepce představená slavným učencem Edwardem Saidem pomohla porozumět tomu, co americký badatel Thomas Ambrosio nazval “vysoce povolné anebo tolerantní mezinárodní prostředí”, které dovolilo Arménům anexi 15 procent ázerbájdžánského území. Edward Said definoval „Orientalismus“ jako zkreslenou západní imperiální představu o Asii a muslimském světě. Opírajíce se o toto (ne)vnímání přijala západní impéria myšlenku “civilizační mise”, koncepci, která byla prosazována mnoha současnými liberály. Jak poznamenal indický vědec Dipesh Chakrabarty, “je ve skutečnosti jednou z ironií britských dějin, že Britové začali být politicky liberální doma ve stejné době, kdy se stali imperialisty v zahraničí.”

Velmi dobře zavedená arménská diaspora je schopna skrz významné osobnosti jako Charles Aznavour a Kim Kardashian nebo propagátory jako Amal Clooney dodávat příběhy globálním médiím. Naopak ázerbájdžánská diaspora je mladá a nezkušená. Úsilí bakuského lobbingu přezdívané “kaviárová diplomacie” bylo odmítnuto západními liberály jako vládní snaha ropné velmoci. Americká média přinesla příběh o ropných penězích používaných pro lobbing a zcela ignorovala miliony utracené za volby mocnou arménskou komunitou v Kalifornii. Jak naznačili američtí vědci John Mearsheimer a Stephen Walt, “disproporční vliv malých ale jasně zaměřených zájmových skupin roste tím více, čím je opozice slabší a méně důsledná, protože politici se musí přizpůsobit pouze jednomu směru zájmu a veřejnost je spíše nakloněna slyšet jen jednu stranu příběhu.” Arméni jsou přítomni déle a silněji, nehledě na jejich křesťanské vazby. A konečně je těžké překonat orientalistickou předpojatost západních médií.

Kromě náboženské dimenze, arménští historici (a následně západní historici) tvrdili, že Náhorní Karabach “věnoval” Ázerbájdžánu Josif Stalin. Toto tvrzení má za cíl démonizovat celé územní uspořádání “záporným hrdinou”, jakým je Stalin. Ve skutečnosti sovětské archivní dokumenty vypovídají, že v červenci 1921 rozhodli sovětští představitelé ponechat (rusky: ostaviť) horskou oblast Karabachu v Ázerbájdžánu. To znamená, že Karabach již Ázerbájdžánu patřil. Kromě toho Stalin v roce 1921 nebyl jediným, kdo rozhodoval, jak tomu bylo později v 30. letech.

Obratně vylíčené vyprávění o historii Náhorního Karabachu arménskými vědci bylo cíleno na liberály a orientalistické smýšlení většiny západních politických činitelů, expertů a ochránců veřejnosti. Odtud svoboda pro Náhorní Karabach byla chápána jako snaha o osvobození od muslimského a stalinského útlaku.

Skutečnost na místě byla odlišná od “osvobozeneckého hnutí”. Renomovaný západní vědec a specialista na Blízký východ Robert Fisk zdůraznil ve svém nedávném článku otištěném v časopise Independent, že Stalin, na něž byla svalována vina za arménsko-ázerbájdžánskou válku, neměl se současným konfliktem nic společného. Dále poukázal na to, že arménští bojovníci jsou ve skutečnosti zločinci, kteří masakrují ázerbájdžánské civilisty. Organizace Human Rights Watch uvedla, že masakr v Chodžali provedený arménskými jednotkami v únoru 1992 byl “největší masakr konfliktu”. Konflikt způsobil civilní oběti na obou stranách (přestože nepoměrně vysoký počet těch, kteří byli zabiti a donuceni stát se uprchlíky, byl z Ázerbájdžánu), avšak západní média věnovala daleko větší pozornost obětem na arménské straně.

Velký počet obětí mezi branci z Arménské republiky během nedávných střetů 2. - 5. dubna 2016 potvrzuje skutečnost, že Arménie je největší okupační silou na území Ázerbájdžánu. Přesto BBC a další zpravodajské agentury měly tendenci informovat o střetech mezi ázerbájdžánskými a tzv. náhorně-karabašskými silami.

Zatímco Západ jasně podporuje vyřešení konfliktu v Gruzii, Moldavsku a na Ukrajině na bázi územní celistvosti, pokrytecky navrhuje odlišné stanovisko v arménsko-ázerbájdžánském případě, založeném na tzv. "vyjednaném řešení”, které v sobě zahrnuje možné oddělení okupovaného Náhorního Karabachu od Ázerbájdžánu.

V České republice politici jako Jaromír Štětina podporují útočný separatismus v Náhorním Karabachu nehledě na to, že bývalé Československo zažilo anexi takzvaných Sudet nacistickým Německem založenou na Hitlerových nárocích etnického připojení k německému obyvatelstvu.

Jak bylo již dříve zmíněno, během pětadvaceti let od studené války se na globální mapě objevily nové státy. Západní země přály vzniku a oddělení některých států jako Eritrea a Jižní Súdán. Nicméně vznik nových států nevylepšil situaci z hlediska svobody a volnosti pro lidi zde žijící. Před konfliktem v Sýrii bylo v Německu největší množství uprchlíků z Kosova.

Myšlenka nezávislosti Kurdů na Blízkém východě má mezi západními politiky mnoho příznivců. Přesto vidíme, že situace v Iráckém Kurdistánu, pokud jde o bezpečnost a lidská práva, není lepší než ve zbytku země.

Nehledě na to všechno, mýtus, že vznik nových států vyřeší problémy, které lidé zažívají pod současnou správou státu, se rozvíjí. Hospodářské potíže a neexistence dobrého vládnutí mají určitě vliv na etnické napětí. Nicméně řešení není ve vytváření nových hranic, nýbrž spíše ve vytvoření podmínek pro centrální vládu, aby fungovala řádně a zajistila bezpečnost a svobody pro různá etnika žijící pohromadě. Řešením je soužití a spolupráce – nikoli stavění nových hranic a zdí. Liberálové na celém světě by měli usilovat o tuto vizi globalizovaného světa.

Autor: Farid Shafiyev je velvyslancem Ázerbájdžánu v České republice. Pracoval jako velvyslanec v Kanadě a nyní je velvyslancem v České republice. Získal titul Magister veřejné správy (Master of Public Administration) na Harward Kennedy School a Ph.D. v oboru historie z Carleton University.

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek