KATEGORIE
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
nazory

V Sýrii nebo Iráku se Manchester děje denně. Sklízíme jen to, co politici zaseli

Evropští představitelé již přes dva roky (od útoku na redakci Charlie Hebdo v lednu 2015) mluví o zvýšených bezpečnostních opatřeních. I přesto jsou dodnes největší evropské země konstantně ve stavu pohotovosti a v pravidelných intervalech přicházejí další a další útoky. Proč je Evropa stále tak zranitelná? A neměli bychom se ve vztahu k chování našich spojenců na Blízkém východě či v severní Africe přestat těmto útokům vlastně divit?

...

Manchesterská policie potvrdila, že pondělní útok na Manchester Arena krátce po koncertu americké zpěvačky Ariany Grande byl proveden osobou, která u sebe měla podomácku vyrobené výbušné zařízení. Výbuch zabil přinejmenším 22 lidí včetně dětí a zranil více než pět desítek dalších.

Velká Británie okamžitě zavedla další, ještě přísnější, bezpečnostní opatření. Významné instituce jako Buckingham Palace nebo Downing Street hlídá armáda a hrozba dalšího útoku je indikována jako „velmi pravděpodobná“.

Teroristické útoky v Evropě by nás již konečně měly přestat překvapovat

Pro Evropu se bohužel v posledních dvou letech od prvního útoku takového formátu na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo stal tento typ terorismu novou „normou“. Teroristé si cíleně vybírají místa plná takzvaných „měkkých cílů“ (všeobecně místa s vyšší koncentrací osob a minimální ochranou proti násilným útokům).

Když k podobným událostem pravidelně dochází v Sýrii, Iráku, Egyptě nebo jinde v severní Africe či na Střední východě, Evropané o ně zpravidla příliš nejeví zájem. Z pohledu čtenosti či aktivity na sociálních sítích jejich zájem a žal pro nevinné oběti teroristického násilí většinou končí někde mezi Ukrajinou a Istanbulem. Co se děje dále na východ nebo na jih, je už příliš daleko a nezajímavé.

Problémem je, že to, co se děje (a dělo) v důsledku evropské zahraniční politiky tam, má přímý dopad na to, co se nyní děje zde.

Členské země NATO vtrhly ve 21. století již mnohokrát na Střední východ a do Severní Afriky, kde zaútočily na tamní lidi. Jdeme do těch zemí, zničíme vše, co tam dosud fungovalo, způsobíme tam našimi supermoderními zbraněmi krvavý choas, ale už s sebou zapomeneme přivést kromě bomb také jakékoliv smysluplné řešení. Nemělo by nás tedy překvapovat, že k našim dveřím nyní odtamtud přichází odveta.

Tam na východě, kde pravidelně padají bomby, střílí se z kulometů a drony z bezpečné vzdálenosti vyhazují do povětří celé domy včetně nic netušících obyvatel uvnitř, tam je takový Manchester téměř na denním pořádku. Podle odhadů Syrské observatoře pro lidská práva (SOHR) zemřelo od začátku Syrské občanské války (březen 2011) do letošního března v jejím důsledku až 450 000 lidí. To máme zhruba 205 lidí denně pouze v Sýrii. Zkuste si představit, že by nikoliv v jedné zemi, ale v celé Evropě násilně zemřelo při střelbě či explozích bomb 200 lidí denně. Co byste cítili vůči tomu, kdo by podle vás byl za toto odpovědný? Lásku a porozumění asi ne.


Foto: © Liu Tian / www.globallookpress.com

NATO, Rusko, ale třeba i Saúdská Arábie si z těchto zemí udělali střelnice, kde lze legálně testovat nové zbraně, nebo se zbavovat těch, které příliš dlouho leží ve skladech, aby mohly být vyrobeny nové.

Ano, můžeme si namlouvat, že tam pouze zabíjíme „ty špatné“, ale realita je taková, že denně umírají nevinní lidé a v jejich blízkých taková skutečnost chtě nechtě probouzí vztek vůči těm, kdo za to všechno mohou.

Z tohoto pohledu jsou útoky na evropská města párkrát do roka spíš symbolické. A o symboliku teroristům nepochybně také jde – k útoku v Manchesteru ostatně došlo přesně 4 roky poté, co dva islámští extrémisté na jihu Londýna za bílého dne zavraždili britského vojáka Lee Rigbyho. Útoky většinou mají podobné návaznosti a je velmi nepravděpodobné, že jde pouze o náhody.

Útoky jsou aktuálně nevyhnutelné

Máme za sebou více než dva roky „testování“ všemožných bezpečnostních opatření proti terorismu. Zkoušíme posilovat policejní přítomnost, dáváme policistům lepší vybavení, zkoušíme v mezinárodním měřítku sdílet informace mezi zpravodajci či tajnými službami a zkoušíme zastavovat tyto útoky ještě před tím, než k nim dojde. A byť se pravidelně daří někde v Evropě další buňku připravující útok zničit a zpravodajci se maximálně snaží včas odhalit každého nového džihádistu, je nejvyšší čas, abychom si přiznali, že zajistit, aby již k dalšímu útoku nikde nedošlo, je nemožné.

To je skutečná realita. I když se zpravodajské služby snaží sebevíc, žijeme v otevřené společnosti a některé útoky bohužel jejich pozornosti uniknou. Z pohledu EU jde o opravdovou krizi, protože se ukazuje, že pokud jde o sdílení dat, sdílení zpravodajských služeb či bezpečnost hranic, je Brusel pozadu. Některé členské státy Unie se například do dnešního dne nedokázaly dohodnout na efektivním sdílení dat či vzájemné spolupráci zpravodajských služeb.

Měli jsme tady v minulosti několik útočníků, kteří se dokázali na falešný pas ilegálně do EU dostat a provést zde útok. Někteří byli dokonce před provedením útoků již dříve zatčeni, ale později propuštěni. Prakticky po každém podobném útoku se navíc objeví informace o tom, že „policie o útočníkovi věděla“ a měla ho na seznamu potenciálních extrémistů.

Řešení?

Je zřejmé, že na naší straně barikády jsme už zkusili prakticky vše. Manchester a před tím Stockholm, Westminster nebo Berlín nám však ukazují, že to nefunguje. Že stále chybně řešíme jen důsledek, a nikoliv příčinu tohoto problému.


Možná je načase zamyslet se nad tím, zda zakopaný pes neleží spíš v evropské zahraniční politice než v tom, že zpravodajci málo spolupracují a že potřebujeme víc hlídkujících policistů nebo protiteroristické zátarasy u každého frekventovaného místa.

Příčinou teroristických útoků přece není a nikdy ani nebyla skutečnost, že se neumíme bránit. Nikdo mezi námi neodpaluje bomby jenom proto, že zrovna tady mu to může vyjít. Úplně stejně by mu to na 99 % vyšlo kdekoliv jinde na světě. A i přesto džihádistu nenapadne odpálit se v Japonsku, na Aljašce nebo v Peru.

Že bomby vybuchují zrovna mezi Evropany, má svůj důvod. A snažit se jim v tom všemi možnými prostředky zabránit, jak to dnes politici dělají, to přece není řešení, to je jenom odmítání viny za vznik opravdové příčiny celého tohoto problému.

Možná je načase zamyslet se nad tím, zda bychom místo dalších vojáků, bomb a granátů neměli na Střední východ poslat raději politiky a posléze podnikatele a architekty. Protože dokud tam bude místo suverénních a fungujících států bojiště a dokud tam budou denně padat bomby a umírat lidé, nevyhneme se tomu, že nám tady nějaký džihádista tu a tam připomene, jaké to doopravdy je, když vedle vás vybuchne bomba.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek