KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
nazory

Zničí humanismus naši kulturu?

Pravděpodobně. Viníci si to ale nikdy nepřipustí. Pochopitelně, že mám na mysli jen ty, kteří mají slogan humanismu na ideologických štítech politických bojůvek. Jsou to většinou fanatičtí nevědomci znásilňující lidské ideály.
...

Jejich radikální pokřik nemá nic společného s poznáním světa. Zneužívají myšlenky těch, kteří vývoj společnosti sice kritizují, ale v žádném případě se nepovyšují na proroky. Jen se pokoušejí nabádat k lidskosti, kterou společnost často opomíjí v boji o přežití. Jsou si také vědomi toho, že humanistické ideály jako takové nejsou zárukou lidského bytí.

Jenže těch ojedinělých tichých hlasů čím dál tím více ubývá. Humanismus znásilněný politickým bojem je diskredituje. V rámci primitivních ideologických střetů pak dostanou mnozí intelektuálně myslící nálepku „levičáků“, což je absurdní. Každá společnost nezbytně potřebuje podobně znějící kritické a varovné hlasy. Má jim naslouchat. Musí zvážit zda si tu či onu formu lidskosti může dovolit, zda je k tomu dostatečně silná a zda je schopna ji i bránit.

Dnešní zpolitizovaný humanismus však spíše činí společnost bezbrannou. S mediální pomocí často šíří hysterii, která posléze ovládne i veřejné mínění. Nejen to. Mnohdy paralyzuje i vlády, které se pak neodváží tvrdě zasáhnout tam, kde by toho bylo zapotřebí. Pro fanatické humanisty jsou totiž zákony přežití tím největším trnem v oku.

Myšlenku, že je mnohdy  nutno obětovat menšinu pro záchranu většiny, pokládají za projev barbarství. Zrovna tak, že vyspělá menšina má právo bránit se proti primitivním většinovým silám. Je nepopiratelné, že se v obou případech nejedná o zrovna chvályhodný postoj kulturní společnosti. Nicméně může zaručit její přežití.

Humanista v klasickém slova smyslu by neměl nikdy nutit druhé k obětování se za ideál, kterého není možno dosáhnout. Neexistuje společnost, která by absolutního humanismu dosáhla a přitom přežila. Existují jen ty vyspělé kultury, které se s velkou opatrností pokouší zachovat si prvky lidskosti, které pak mohou být nosnou silou národní síly a hrdosti. Snaží se i o nenásilné řešení vnitřních konfliktů, nevměšuje se do cizích pokud nepředstavují přímé ohrožení.

Ideologický znásilněný humanismus nás ale nutí stát se aktivními účastníky regionálních konfliktů, jejichž podstatu ani nechápeme. Brání nám přiznat si kulturní rozdíly. Pomocí mediální manipulace šíří nevědomost a dosahuje toho, že jsme ochotni i tyto rozdíly popírat. Paradoxně nás nutí akceptovat cizí společenský řád i přesto, že jeho charakteristikou je násilné řešení konfliktů a neúcta k naší kultuře.

Není nám dovoleno pasivně přihlížet a jen se soustředit na to, aby regionální cizí konflikt nepřekročil hranice naší civilizace. Pokud se o to pokusíme, je nám od ideologů humanismu předhazováno barbarství, rasismus a nelidskost. Přitom existuje řada příkladů z posledních desetiletí, kdy pokusy o „humánní“ řešení podobných konfliktů nejenže nepřinesly slibovaný mír, ale jen další nevinné oběti. Hlavně tím, že mnohé konflikty jsou takto „uměle“ prodlužovány. Výsledkem jsou nejen desetitisíce mrtvých, ale i statisíce uprchlíků.

Fanatici, kteří znásilňují humanismus s účelem dosáhnout politických cílů,  tak často nepřímo zabíjejí. A nejen to. Přispívají nemalou měrou k tomu, aby obětí nelidskosti neustále přibývalo. Ve své schizofrenii se často povyšují na rovinu těm, kteří obětem konfliktů pomáhají. Tomu se ale říká humanitární pomoc. Trochu paradoxní podoba pojmů, přinejmenším v politickém slova smyslu.

Ti, kteří se obětují a skoro neskutečně pomáhají lidem v nouzi, jsou přitom jen důkazem, že ještě existuje vztah člověka k člověku. Solidarita s těmi, kteří se dostali mezi mlýnská kola bojů o moc. Pomáhají tam, kde možná právě humanismus selhal, či spíše ještě ani nebyl objeven. Ve společnostech, které pro něco takového nemají ani pochopení.

Jsou to z našeho pohledu rozvojové oblasti, které se pak mnohdy stávají cílem nájezdů prodejců humanistických ideologií. Ti se zaplétají do místních sporů, většinou přinášejí nepraktické sociální prvky a působí zmatek v politickém životě. Odvrhují jakoukoli formu pragmatického uvažování. Nechtějí připustit, že v prvé řadě je nutno zasadit se o stabilní politickou moc, ať již v jakékoli formě.

A ta musí být i dostatečně silná, aby mohla prosazovat možná pozitivní změny ve společnosti. A to nejen v našem pojetí, ale i plně odpovídající regionální kulturní úrovni. Teprve pak je možno začít sondovat do jaké míry je reálné aplikovat určité prvky evropského humanismu. Předpokladem pro úspěch ale zůstává sebepoznání probíhající v dotyčně společnosti. Tedy poučení se z vlastní historie na základě patřičného vzdělání. A to je oblast, na  kterou by se naši političtí rádoby humanisté měli zaměřit.

V žádném případě by si neměli osobovat právo diktovat naší kultuře jak se vypořádat s problémy, jejichž základem jsou kulturní rozdíly přinášející konflikty. Jejich řešení totiž podléhá výhradně tvrdým zákonům o přežití. Nacházíme se v situaci, kdy jen pragmatické uvažovaní oproštěné od falešného nároku na lidskost, může zajistit naši budoucnost. Teprve poté se možná navrátíme ke stavu ve společnosti, kdy  si budeme moci opět dovolit i určitou míru humanismus vůči zbytku světa.

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek