KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
specialni-projekty

EXKLUZIVNĚ: Jak jsem se stala obětí Polednice

Polednice

...

Jak jsem se stala obětí Polednice

Při pohledu na herecké obsazení nové filmové adaptace Erbenovy balady Polednice musí každého vedle ostřílených hereček Anny Geislerové a Daniely Kolářové okamžitě zaujmout desetiletá Karolína Lipowská. Jaké to je v deseti letech točit horor? Lze vůbec dítěti v takto raném věku vysvětlit všechny psychologické a emoční kontexty tak, aby je bylo schopno v náročných a vypjatých scénách přesvědčivě zahrát? A jak to pak celé vlastně chápe ono samo?

Karolína si už od prvního castingu k filmu vedla osobní deník, ve kterém popisovala (nebo i malovala) své pocity z celého natáčení. A jelikož nám dala svolení své zápisky zveřejnit, můžeme se nyní dozvědět, jaká pro ni byla celá tato cesta, na jejímž konci stanula tváří v tvář Polednici:

26. 4. 2015

CASTING

Casting na Polednici měl dohromady dvě velká kola. Na prvním bylo ještě hodně dětí, na druhém už nás bylo jen pár.

První kolo castingu pro mě bylo těžké. Na casting jsem totiž přišla ve skluzu, protože jsem jela rovnou z tréninku gymnastiky. V teplákovce a v nagelovaném drdolu. Musela jsem vypadat hrozně :(.


Po příjezdu jsem měla zahrát tři obrazy, které jsme dostali s předstihem. Myslím, že asi čtyři nebo pět dní dopředu. Mnohem horší bylo, když po mně chtěli, abych si sundala drdol. Jak byly vlasy nagelované, nevypadalo to po rozpuštění moc dobře. Ale nějak jsem to musela zvládnout. Naštěstí nám později volali, že jsem postoupila dál.

Druhé kolo už bylo lepší a vše probíhalo během dvou dnů. Zkoušelo se s Májou (Mája Hamplová, casting director - pozn. red.) a později i přímo s Aňou. Vše proběhlo dobře, a tak jsme dostali volno, zatímco se všichni radili, koho nakonec na roli vezmou. Šli jsme s tátou, který mě na druhé kolo castingu doprovázel, během pauzy do ZOO.

Když jsme se vrátili, zeptali se nás, zda by si mě ještě mohli natočit. Souhlasila jsem. No a pak se mě najednou zeptali, jestli roli chci. Že kdybych ji chtěla, tak ji mám. Byla jsem tak nadšená, že jsem jen křičela: „Chci, chci, chci!“

Já poprvé s Aňou :) -->

JAK JSME NACHYTALI MÁMU A SÉGRU (26. 4. večer)

S tátou jsme byli z role úplně nadšení a po cestě domů jsme se jen usmívali. Stejně jsme ale vymysleli plán na mámu a ségru. Chtěli jsme je napálit, aby byly z mého obsazení ve filmu překvapené!

Jeli jsme proto s tátou nejprve nakoupit šampáňo a dortíky. Až potom jsme vyrazili domů, kde už na nás máma se ségrou čekaly. Jakmile jsme dorazili domů, máma se nás ptala: “tak co?” Ale nic jsme neřekli. Jenom, že se nám snad brzy ozvou.

Dali jsme si společně oběd a stále jsme o filmu nemluvili. Pak táta začal nenápadně točit a bouchl šampáňo, které jsme předtím koupili. Legrace byla, že si máma pořád nic neuvědomovala, dokud táta neřekl “tak na tu Kájinu roli v Polednici!”.

Najednou byla máma tak nadšená, že jsem myslela, že se snad počůrá radostí. HIHI!

POZADÍ A INSPIRACE ZA VZNIKEM POLEDNICE

Erbenova Polednice patří nepochybně do českého národního literárního pokladu, což ostatně dokazuje i fakt, že se děti ve školách už celá desetiletí učí tuto baladu recitovat nazpaměť a ani dnes tomu není jinak.

Nejde jen o to oslavit samotného Karla Jaromíra Erbena a rozplývat se nad jeho literárním uměním. To, co z Polednice i celé Kytice dělá zcela výjimečný počin, jsou motivy a inspirace, na jejichž základech vznikla. Erben strávil notnou dávku svého života tím, že se zabýval slovanským lidovým uměním, zejména písněmi, bájemi, pověstmi a legendami. Nějakou dobu pobýval i v Chorvatsku, kde se ponořil pro změnu do jihoslovanské kultury.

Žil v době Máchy či Palackého, a tak lze vlastně chápat jako zcela přirozené, že cítil potřebu vydat se do hloubi české ústní lidové slovesnosti a zachránit z ní staré mýty a tradice, které se během let a věků ztratily nebo změnily k nepoznání. Výsledkem tohoto úsilí byly tři svazky Písní národních v Čechách a jediná sbírka balad – Kytice.

„Chtěli jsme, aby zdánlivě běžný životní příběh dostal v  Polednici temnou, napínavou, hororovou atmosféru, kdy se stírají hranice skutečnosti a fantazie.“ (Michal Samir, scénarista)

Třináct balad, které sbírka obsahovala, se velmi rychle stalo jedním z pilířů nového slovanského dědictví. Byť se v baladách mnohdy vyskytovaly nadpřirozené síly, často na sebe braly lidskou podobu. Výjimku však tvořila Polednice. Tragický příběh o matce, kterou její dítě přivádí k šílenství do té míry, že pocítí touhu zbavit se ho a přivolá na něj proto strašidlo Polednici. I když nakonec v klíčovém okamžiku příběhu převládne mateřský cit, je již pozdě. Stejně jako v ostatních baladách i zde Erben svou stavbou děje prosazuje své přesvědčení, že v životě nemá cenu utíkat před svým osudem, neboť mu stejně utéci nezvládneme.

Prvního filmového zpracování se balada Polednice dočkala na přelomu milénia v roce 2000, kdy tvořila jeden ze sedmi příběhů filmu Kytice. Tehdy na sebe podobu strašidla původem z vesnického folklóru vzal herec Bolek Polívka a vtiskl Polednici jasný a ohraničený vzhled, s kterým ji všichni mají od té doby spojenou. Patnáct let není mnoho, a když se v tuzemských kinematografických kuloárech začalo šuškat, že by se na české plátno mohlo dostat opět nové zpracování Erbenova díla, byla nasnadě otázka, zda není na novou Polednici ještě příliš brzy.

Tento odvážný úkol se na sebe rozhodl vzít producent Matěj Chlupáček a scénárista Michal Samir. Jejich cíl byl jasný – vyhnout se jen dalšímu dobovému ztvárnění známé balady, inspirovat se jí pouze volně, vložit do díla raději své vlastní nápady i názory a vytvořit opravdu moderní hororový snímek, za který se česká kinematografie nebude muset stydět ani ve společnosti mezinárodní konkurence. Samotnou realizaci filmu se rozhodli vložit do rukou režiséra Jiřího Sádka, který se tak po studentských filmech Neříkej hop (2010), Pan Pozdě (2011) a Psí jeskyně (2012), jež svého času sklidily velmi uznalé reakce kritiky, měl konečně dočkat svého debutu na poli celovečerního filmu.

Při shánění finančních prostředků pro tvorbu snímku se tvůrcům podařilo získat významného koproducenta v podobě televizní stanice HBO, která už v té době měla na svém kontě i koprodukci úspěšného titulu Hořící keř a viditelně měla zájem zavítat opět na pole původní autorské tvorby. Koproducentem a mediálním partnerem filmu se stal online zpravodajský portál Eurodeník.cz. I tak ovšem bylo od začátku jasné, že Polednice zůstane i na české poměry spíš nízkorozpočtovým počinem.

Pro hlavní postavu filmu, matku Elišku, která se svou osmiletnou dcerou přijíždí po letech do vesnice, ve které se narodil její muž, byla vybrána držitelka pěti Českých lvů Aňa Geislerová. Konkurz na dceru vyhrála (jak už víme) Karolína Lipowská a roli vesnické podivínky přijala Daniela Kolářová. V dalších rolích se měli představit Zdeněk Mucha, Jiří Štrébl, Marie Ludvíková, Tomáš Bambušek nebo Halka Třešňáková.


 

5. 8. 2015

JAK MĚ MUSELI CHLADIT

Během natáčení Polednice bylo šílené vedro. Takové, že mě musela Helča, která se o mě starala, neustále schovávat před sluníčkem do stínu a dokonce chladit vším, co bylo po ruce.

Používali jsme na chlazení opravdu všechno možné. Jednou to byl kýbl se studenou vodou, do kterého jsem si mohla namočit nohy, jindy zase vějíř nebo větrák. Všude se válely krabice s ledem, ve kterých se chladilo pití z cateringu. A někdy jsem musela jít dokonce do sprchy.

Helča mě dokonce v nejhorším horku oblékala do mokré košile, anebo mi máčela hlavu. Všechno ale hned zase uschlo.

Museli jsme taky hodně pít. Když jsem se přepila vody, dostávala jsem džusy. Nejradši jsem ale stejně měla Birell! :-P

 

 

7. 8. 2015

PROBLÉMY S VOSAMI

Když jsme natáčeli scény v domě, kde moje filmová postava bydlí se svou mámou, zjistili jsme, že je kolem domu strašně moc vos. Jako by nestačilo to příšerné horko, které trvalo skoro celé natáčení. Vedro ale aspoň nepíchá. Vosy ano!

Brzy se zjistilo, že je blízko domu celé vosí hnízdo. A k němu jsme našli ještě hnízdo sršňů!

Vosy byly kolem nás skoro pořád, protože jsme v hodně scénách měli kolem sebe jídlo, a to vosy lákalo. A tak lítaly, všechny píchaly a byly otravné.

Všichni ze štábu se kvůli vosám neustále postříkávali repelenty, moc to ale nepomáhalo. Nakonec se tedy muselo zařídit, aby se hnízdo odstranilo, protože se to místy nedalo vydržet.

S vosami mám ale spojenou i zábavnou vzpomínku. Když jsme točili jednu z posledních scén v samotném filmu, podívala jsem se na Jirku (Jiří Sádek, režisér - pozn.red.), který dělal gesto, ze kterého jsem si myslela, že je šťatný, jak se mi scéna povedla.

Až potom jsem zjistila, že ho zrovna bodla vosa a jeho máchání rukama nemělo s mým výkonem nic společného :D.

 

 

„Předchozí pokusy o Erbena se mi nelíbily, tohle je volně na motivy Polednice, v jiném pojetí. Je to trochu moralita, ale posunutá do 21. století. U čtení jedné z prvních verzí scénáře jsem měla strach, i to mě zaujalo.“ (Daniela Kolářová, herečka)

VZHLED IKONICKÉHO STRAŠIDLA

S návratem pojmu Polednice do médií vyvstalo rovněž velké nové téma, které začalo plnit mnoho stránek filmových diskuzí a diskuzních fór: „Jak bude vypadat nová postava Polednice?“

Strašidlo Polednice se krátce po vydání Kytice velmi rychle stalo oblíbeným motivem kreslířů i divadelních loutkařů. Tato balada je svým způsobem unikátní v tom, že k děsivým a hrůzostrašným skutečnostem zde dochází za bílého dne na veskrze malebném a sluncem zalitém venkově. Hlavní tíhu strachu a děsu tak do děje přináší právě postava Polednice.

Popis v originálním Erbenově textu sice naznačil její podobu, ale nijak konkrétně ji nespecifikoval, a tak byly dveře představivosti a kreativitě už od počátku otevřeny dokořán. Umělci se začali předhánět v tom, kdo vytvoří originálnější, hrůzostrašnější či přesnější podobu Polednice a zapomenuté slovanské strašidlo, kterým rodiče na českém venkově po celá staletí strašili své potomstvo, tak opět ožilo – poprvé paradoxně v době průmyslové revoluce českých zemí, kdy díky novým technickým vynálezům a expanzi městského života začaly pověry a staré venkovské tradice všeobecně naopak spíš upadat.

Příchod filmu přirozeně znamenal výrazné rozšíření možnosti, jak Polednici vymodelovat a zobrazit, a jelikož v tomto ohledu zatím existuje pouze jediná filmová podoba Polednice z roku 2000, začalo se ihned po oznámení nové filmové adaptace balady vášnivě spekulovat nad tím, jak bude strašidlo v novém podání vypadat.

Tvůrci se po dlouhém přemlouvání rozhodli poskytnout nám pouze jednu jedinou fotografii, navíc (zřejmě záměrně) zcela bez komentáře. Najdete ji níže v přehledu podob, jakých Polednice během let od svého vydání nabývala nejen v knihách, ale i na filmovém plátně. Prozatím se zřejmě můžeme jen domýšlet, co se skrývá pod černým igelitem na dřevěných podstavcích v dílně, kde vznikaly rekvizity a grafické návrhy pro film.

PODOBA POLEDNICE V ČASE

„Není to jen Strašák jako atrakce, ten strašák zastupuje existující problém.“ (Jiří Sádek, režisér)

9. 8. 2015

NEJTĚŽŠÍ SCÉNY

Při natáčení jsem měla spoustu těžkých scén. Celkově jsem ale měla tři, které pro mě byly opravdu nejtěžší.

První těžkou scénou byla scéna na hřbitově, kde jsem měla brečet. Abych brečela, představovala jsem si něco strašného. Například jsem si představila, že se něco stalo mojí rodině. To jsem pak dokázala brečet sama od sebe.

Při nedávném natáčení Opilého kuřete (Seriál, ve kterém nyní Karolína hraje - pozn. red.) jsem sama nebrečela. Museli mi pomáhat speciálními kapkami. Ty jsem ale při natáčení Polednice vůbec nepotřebovala. Stačilo jít na chvíli stranou a soustředit se.

Druhou těžkou scénou byla scéna, kdy jsme se s Aňou měly prát. Z té jsem byla unavená a dokonce jsem měla po dotočení scény úplně poškrábané rameno. Nebylo to tedy jednoduché. Navíc jsem se při těchto scénách i trochu bála :(.

Třetí těžkou scénou bylo běhání. Běhali jsme hodně, takže to vlastně není jen jedna scéna, ale to je jedno. Běhání bylo strašně unavující, protože vedle nás například jelo rychle auto s kamerou a my jsme mu museli stačit, aby bylo vše natočené tak, jak mělo. Ale běhat v horku daleko a rychle nebylo snadné.

Těžké bylo i běhání v poli. Museli jsme se při něm totiž brodit v obilí, které nám sahalo po kolena. Obilí nám přitom při každém kroku ošlehávalo nohy, které jsmě měli celé odřené. S tím nám trochu pomáhaly punčochy, které jsme si občas mohli nasadit. Obilí se ale občas dostalo i za ně.

V obilí se vůbec špatně běhá, protože země není rovná. Naštěstí jsem ale ani jednou nezakopla. Jednou se nám ale stala nechutnost, když jeden z chlapečků, kteří hráli se mnou, tvrdil, že při běhání v poli šlápnul na myš.

 

 

16. 9. 2015

UMÍM ŽONGLOVAT!

Natáčení Polednice bylo dlouhé a často jsme museli čekat na to, až budeme moct točit dál. Naštěstí jsem měla Helču, mého kid kouče, která je zároveň klaunka.

Když jsme nic netočili, Helča se o mě starala. Zkoušeli jsme spolu další scény, dávala mi rady, hlavně mě ale učila různé věci. Ukazovala mi kouzla, různé triky a také jsme si četli. Nejlepší ale bylo žonglování! :)))

Helča mě učila, jak žonglovat se třemi míčky. Nejdřív jsem si myslela, že se to nikdy nenaučím, ale postupně mi to začínalo docela jít. A nakonec jsem se to po troše tréninku opravdu naučila.

Dokonce jsme si během natáčení udělali i vlastní žonglovací míčky pomocí balónků a rýže, které Helča na plac přinesla. Musely se udělat ve vrstvách, aby vydržely. Byly ale úplně nejlepší!

 

 

 

CO MŮŽEME OD NOVÉ POLEDNICE ČEKAT?

Natáčení Polednice bylo náročné z mnoha různorodých důvodů. Jedním z nich byl i fakt, že se točilo během rekordně tropického léta 2015, kdy se teploty mnohdy řadu dní ani zdaleka nepřiblížily k hodnotám pod 30 stupňů a naopak často šplhaly až ke 40 stupňům Celsia. Za to byli tvůrci ve skutečnosti velmi rádi, protože chtěli pokud možno točit v parném, suchém a únavném vedru, kdy lidé omdlévají, které je pro děj Polednice typické.

Avšak už od samého počátku bylo jasné, že i bez náročných klimatických podmínek čeká štáb nelehký úkol – natočit moderní hororové drama, ve kterém se velká část děje odehrává na duševní a psychické úrovni, tak, aby byl divák stále v obraze a dokázal pochopit, co se odehrává nejen na samotném plátně, ale i uvnitř jednotlivých postav. U podobných snímků se tvůrci zpravidla zároveň musí snažit vyhnout přílišnému vysvětlování a popisování nitra postav, které by mohlo narušit pracně budovanou ponurou a děsivou atmosféru.

S koncem září přišla i poslední klapka filmu a Polednice se na pár měsíců odmlčela. Tvůrci po celkem 16 odtočených dnech vystřídali život na place za život ve střižně a započaly neméně náročné práce na dodělávání všech nutných barevných korekcí a speciálních efektů. Pouhý den před Štědrým dnem loňského roku se Polednice konečně opět veřejnosti ohlásila, když byl zveřejněn první oficiální teaser.

Ani nádherné záběry na sluncem zalité louky a malebnou vesničku na českém venkově nedokázaly obměkčit mrazivou atmosféru poledních zvonů a šepotavého recitování původního textu balady. Tvůrci naplno využili správného předpokladu, že každý Čech aspoň stručně děj Polednice zná a vyplatilo se. První reakce měly jasno – bez ohledu na to, jak bude vypadat finální snímek, jde o velmi povedenou upoutávku, z které doopravdy bez nadsázky mrazí.

„Líbí se mi zpracování klasických věcí jiným pohledem a přišlo mi zajímavé podívat se na Polednici jako na určitou verzi krize mateřství, kdy máte pocit, že to prostě nezvládnete a kdy taková situace může skončit i tragédií.“ (Aňa Geislerová, herečka)

Film následně udržel vysoko nastavenou laťku z teaseru i ve svém oficiálním traileru, který byl nepochybně tím nejtemnějším, jaký český film v posledních letech vyprodukoval. Velmi zdatný střih a šikovně zpracované budování napětí vytvořili působivou atmosféru. Filmoví nadšenci po zhlédnutí traileru ironicky konstatovali, že v tuzemské konkurenci bude bohatě stačit, když bude finální podoba Polednice aspoň z poloviny tak dobrá, jako samotný trailer, a o úspěch bude postaráno.

Tvůrci však nepochybně nechtěli nic ponechat náhodě, a tak je dost dobře možné, že bude nová Polednice nakonec velmi zajímavým a svěžím oživením české hororové scény. Co nás tedy v kinech čeká? Na to si budeme muset počkat do 3. března 2016, kdy distribuční společnost Falcon film oficiálně zpřístupní veřejnosti. Mezitím byl 16. února zveřejněn již třetí film o filmu, který nahlíží do zákulisí natáčení a přínáší rozhovor s Aňou Geislerovou.

Zhruba týden před premiérou pak tvůrci zveřejnili dosud neviděnou scénu z filmu, která zase o trochu víc poodkryla tajemství Polednice. Karolína Lipowská také krátce před uvedením filmu do kin poskytla novinářům svůj vůbec první rozhovor, ve kterém se společně se svou maminkou rozpovídaly o tom, jak se Karolína vůbec k filmu dostala, co by si v budoucnu ještě ráda zahrála, nebo jak její rodiče pohlížejí na nadějnou kariéru své dcery.

Krátce po premiéře filmu se začaly objevovat první pozitivní ohlasy, které naznačovaly, že působivý trailer si na nic nehrál a tvůrcům se skutečně podařilo vytvořit na české poměry velmi kvalitní snímek. Ty velmi rychle podpořily i první recenze, které sice dokázaly na nízkonákladovém počinu nějaké ty chybky najít, ale celkově jej ocenily jako velice příjemné překvapení a oživení českého filmové scény nově nastupující tvůrčí generací. 

Ani poté však ještě stále Polednice neměla vyhráno. Pokud diváci do kina přijít nechtějí, na kvalitě filmu nezáleží a zrovna v České republice není ničím výjimečným, že na film, který sklízí chválu a ocenění i v zahraničí, do tuzemských kin téměř nikdo nepřijde. V případě Polednice se však opak stal pravdou. Již po několika dnech promítání hlásila kina nečekaný zájem a návštěvnost sahající přes 20 000 diváků.


19. 9. 2015

MŮJ OSOBNÍ KARAVAN 

Protože jsem byla ve filmu hodně, dostala jsem na začátku natáčení vlastní karavan. V něm bylo všechno možné - kuchyňka, stolek, gauč, postel, WC, sprcha, topení, skříňky atd. Ale hlavně byl na dveřích nápis s mým jménem!

Když mi ukázali, že mám karavan, sedla jsem si radostí na jeho schůdky a máma a Mike (Michal Samir, scenárista - pozn. red.) si mě vyfotili.

Karavan byl místem, kde jsem během natáčení hlavně odpočívala. Hodně jsme si tu hráli s Helčou a četli jsme si.

Karavan byl super, stejně jsem ale byla radši venku. Když jsem ale byla unavená, šla jsem do něj. Hlavně ke konci natáčení už byla občas zima, takže bylo lepší se schovat do karavanu a mít zapnuté topení.

Starali se o mě během natáčení tak, až jsem toho občas potají malinko využívala (ale opravdu jenom malinko!).

<-- Bylo na něm i moje jméno! :)

 

21. 9. 2015

KONEC :(((

Když přišel, bylo to hrozně smutné. Zároveň jsem ale byla hrozně “happy”. Poslední scénu jsme točili asi ve 2 ráno, kdy už jsem byla hodně unavená. Vlastně jsem konec natáčení vnímala asi jen napůl a ani jsem si zezačátku neuvědomovala, že už je opravdu konec.

Když jsme natáčeli, v hlavě jsem si říkala “ježišmarja, vždyť on už je vážně konec” a asi jsem se snažila trochu natáčení protahovat, abych konec oddalovala. Schválně jsem ale nic kazit nechtěla, protože unavení byli i všichni ostatní.

Poslední scénu jsme zvládli asi jen na dva pokusy, a když jsem slyšela, že je vše v pořádku a že je dotočeno, byla jsem smutná i šťastná zároveň.

Všichni si gratulovali a tleskali. Já jsem si gratulovala s Aňou. Bouchalo se šampaňské a já jsem dostala od štábu obří kytku. Bylo mi do pláče, do smíchu i do spánku zároveň.

Nakonec jsem ale měla asi nejvíc radost, protože jsem se začala těšit na premiéru, až uvidím film úplně hotový. .

Než jsme s mámou odjížděly domů, dostala jsem ještě možnost vybrat si oblečení, které jsem během natáčení nosila. Nechtěla jsem ho moc, ale nakonec jsem si stejně vzala svetřík, boty, tričko, nebo šaty, které jsem měla v některých scénách u Poláčků a na oslavě na přivítanou.

Loutku Polednice, se kterou jsme během natáčení filmu pracovali, jsem ale nechtěla. Byla strašidelná a strašně smrděla! :-X

 

Autoři: Tomáš Durčák, Petr Semecký

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek