KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
specialni-projekty

Frau Merkel svou snahou odčinit holocaust v Německu opět zažehla démona nacismu

U Reichstagu zahnete doprava, projdete okolo Brandenburské brány a narazíte na dva a půl tisíce tiše stojících betonových bloků. Skutečnost, že tyto bloky stojí od roku 2005 hned vedle hlavní chlouby Berlína a zároveň na dohled německému parlamentu, má svůj význam. Jde o Památník holocaustu, který má Němcům (zejména těm nejmocnějším) navždy připomínat hrozné zločiny, kterých se dopustili jejich předci.

...

I po více než 70 letech Němci stále žijí ve stínu Třetí říše a se studem za holocaust. Nutno ale zároveň podotknout, že žádný národ v novodobé historii neučinil tolik, aby se s démony ze své minulosti upřímně konfrontoval, ani se tolik nesnažil jakoukoliv možnou formou své činy napravit.

A nikdo neztělesňuje ducha nového Německa lépe než Angela Merkelová.

Seriózní, moralistická a tvrdě pracující dcera luteránského pastora už asi ani nemůže být více vzdálená od bezprecedentních zrůdností, které se v Německu odehrávaly v první polovině 20. století.

Frau Merkelová nikdy neskrývala svůj názor, že kaňky v Německé historii dali zemi specifickou povinnost nejen vůči světu, ale i vůči humanitě jako takové.

Takže když na konci roku 2014 propukla migrační krize, věděla přesně, co udělat. Do léta 2015 otevřela dveře svého národa do kořán a dovnitř jimi začaly proudit tisíce lidí. Zatímco proud uprchlíků mířících do úžasných a bohatých německých měst, o kterých se mezi migranty šuškalo od Řecka a Itálie až po Sýrii a střední Afriku, neustával, nadále opakovala: „Wir schafen das!“ „Zvládneme to!“

Při hazardování je výsledkem většinou velký a nečekaný úspěch, nebo pravý opak. V tomto případě šlo bohužel o katastrofu.

První vysvědčení měli Němci možnost Merkelové vystavit v březnu 2016, kdy ve spolkových zemích Sasko-Anhaltsko, Bádensko-Württembersko a Porýní-Falc proběhly zemské volby. Ve všech třech zemích nakonec oproti předchozí volbě kancléřka nečekaně ztratila a zvítězit se jí podařilo pouze v jediné.

A když se téměř přesně před rokem vydali všichni Němci k urnám ve volbách do Poslanecké sněmovny Berlína poprvé od chvíle, kdy Merkelová naplno prosadila svou politiku otevřených dveří, byly výsledky zcela bezprecedentní. Křesťanští demokraté, kteří vznikli v roce 1945 po pádu nacismu, měli až na pár výjimek vládu v Německu vždy pevně v rukou. Nyní propadli na pouhých 17,5 %.

Pro Merkelovou, která již na postu německé kancléřky figurovala téměř 11 let, šlo o jednu z nejhorších potup v celé politické kariéře. Alarmující výsledky ji dokonce donutily k vůbec prvnímu prohlášení, kdy o svém zvládnutí uprchlické krize hovořila kriticky: „Kdybych mohla, vrátila bych čas o mnoho, mnoho let, abych mohla připravit vládu i úřady na situaci, která nás zčistajasna zasáhla na konci léta 2015.“

Zatímco si do té doby neochvějná Merkelová před celou Evropou sypala popel na hlavu, jiná skupina německých politiků mezitím bouřlivě slavila obrovský volební průlom. Zbrusu nová pravicová strana Alternative für Deutschland (AfD) totiž s více než 14 % všech hlasů získala ve Sněmovně celých 25 křesel.

AfD již v té době přitom měla své zástupce v 16 německých zákonodárných sborech. Zatímco všechny hlavní tradiční strany zaznamenaly oproti roku 2011 pokles podpory o 3 až 5 %, mladičká pravicová strana, která spatřila světlo světa teprve v roce 2013 a do celonárodního povědomí se dostala až rok před volbami, se s 20,8 % katapultovala rovnou na druhou příčku.

Starosta německé metropole a sociální demokrat Michael Müller přitom ještě před zářijovými volbami sebevědomě prohlásil: „Berlín není staré město. Berlín je město, které se transformovalo z metropole Hitlerova nacistického Německa na maják svobody, tolerance, diverzity a společenské soudržnosti.“

Nejen řadu Němců, ale i mnoho lidé po celém světě informace, že do Berlína znovu vpochodují členové krajní pravice, šokovala. A pozice Merkelové se náhle ocitla v dosud nevídaném ohrožení.

Je černou ironií, že ta stejná imigrační politika, která byla navržena k odpykání hříchů Třetí říše a ukázání toho, jak moc se Německo změnilo, znovu probudila spící monstra z minulého století.

Jsou proti-imigrační členové AfD stejní jako nacisté? V žádném případě. A stejným fatálním přehmatem by bylo označit všechny jejich voliče za rasisty či extrémisty.


V Řecku se loni objevily na veřejnosti rozvěšené plakáty vyobrazující Angelu Merkelovou v nacistické uniformě. Vzhledem k jejím postojům se mohou zdát jako velmi hloupé, zároveň však těží z hlubokých jizev a proti-německých nálad, které se zde datují 70 let nazpátek.

Řada z nich jsou obyčejní pracující Němci, kteří jsou pobouřeni či vystrašeni influxem tolika imigrantů a zprávami o rostoucí kriminalitě a sexuálních útocích. Jsou to ti stejní Evropané, kteří se v loňském i letošním roce stále častěji obracejí k politickým stranám veřejně vystupujícím proti neomezené imigraci a snahám integrovat uprchlíky za každou cenu do evropské společnosti a kultury.

Avšak nic není černobílé. Angela Merkelová se nesnaží být někým, kdo za každou cenu potopí a zničí evropskou křesťanskou kulturu nalákáním milionů uprchlíků a AfD zase není žádným neposkvrněným zachráncem Německa před „tlupami barbarů“.

Co by mělo působit minimálně kontroverzně, je například skutečnost, že si představitelé AfD chtěli pro svůj sjezd rezervovat nechvalně proslulou pivnici Hofbräukeller v Mnichově, kde Adolf Hitler v říjnu 1919 pronesl svůj vůbec první proslov jako člen nacisitcké strany NSDAP.

Do veřejného slovníku se rovněž pokusili znovu zavést slovo „volkisch“ – jeho propagací společně s obrazy tradiční německé kultury – které nacisté svého času používali k odlišení sebe sama od „rasovně méně cenných“.

Přinejmenším tak můžeme říci, že byť se AfD snaží od nacismu navenek odlišit sebevíc, jistou podobnost nelze rozhodně popřít.

Důkazem budiž i pohoršená reakce německých židů, jejíchž představitelka a bývalá hlava Centrální rady německých židů Charlotte Knoblochová po loňských volbách veřejně varovala před nástupem hrůzy jménem „nacistická renesance“.

A ještě před tím, než ji odsoudíte za to, že přehání, by bylo dobré si zapamatovat, že paní Knoblochová moc dobře ví, o čem mluví. Jako dítě ve 40. letech přežila holocaust jen díky tomu, že ji pár katolických farmářů falešně vydával za svou legitimní dceru.

Když paní Knoblochová mluví, většina z nás by měla poslouchat a nebrat její varování na lehkou váhu. Skutečnost, že tolik lidí v dnešní době opět mluví o stavění zdí, střílení, plynování nebo tyto myšlenky podporují, je přinejmenším alarmující.


Vzestup krajní pravice v Německu podnítil obavy z „nacistické renesance“. Na fotografii perzekuce lesbických žen v nacistickém Německu.

A byť zbytek světa často na Němce pohlíží jako na lidi, kteří mají jakousi genetickou predispozici k pochodování v uniformách, při pohledu na posledních 70 let německé historie je nutno podotknout, že se Německo v těchto dekádách snažilo být co nejslušnější a nejrozvážnější zemí. Jak se ale zrovna v takové zemi mohla k moci dostat krajní pravice?

Obávám se, že odpověď je zcela jasná. Byla jasná už od chvíle, kdy Frau Merkelová otevřela světu dveře do Německa – rozhodnutí, které do historie nepochybně vstoupí jako jedno z těch méně šťastných a nepromyšlených. Jak loni přiznal její vicekancléř Sigmar Gabriel, nikdo z členů vlády při souhlasu s politikou otevřených dveří nečekal, že se do země nahrne milion migrantů.

Problém je, že přesně toto se stalo, zatímco Merkelová neustále odmítala ustoupit a trvala na tom, že vše jde přesně podle plánu.

Její instinktivní snaha pomoci uprchlíkům z válkou rozvrácené Sýrie byla samozřejmě chvalitebná. A její záměr trvat na základních hodnotách humanity a běžně slušnosti, stejně jako snaha pomoci potřebným a všem, kdo trpí, lze rozhodně považovat za správné.

Avšak i dobré politické úmysly musí být vždy zabaleny do pragmatismu a co je ještě důležitější – musí dávat smysl a působit realisticky i na běžného voliče.

Merkelová neustálým opakováním své mantry „Zvládneme to!“ nijak nepomohla ani nic nevysvětlila milionům Němců, kteří se přinejmenším obávali představy, že budou muset do své země přijmout milion muslimských imigrantů ze severní Afriky a Středního východu, z nichž většinu dvořili mladí muži, kteří neovládali němčinu.

Byť Merkelová na začátku jasně stanovila svůj cíl pomoci syrským uprchlíkům, neudělala zhola nic pro to, aby bylo možné rozlišit mezi tím, kdo prchá před hrůzami občanské války a kdo se snaží do ekonomické velmoci Evropy dostat pouze za lepším životem. Stejně nulové byly její snahy zajistit, že dojde k asimilaci nově příchozích do německé společnosti.

Politici mají povinnost nebrat obavy svých voličů na lehkou vánu, ani je jakkoliv nezlehčovat. Když se ale stovky afrických mladíků na Silvestra 2015 vrhly v Kolíně nad Rýnem na náměstí a za pár hodin provedli více než 2000 sexuálních útoků a krádeží, načež úřady nenapadlo nic lepšího než se pravdu o útočnících pokusit utajit, šlo o zlomový bod, který mezi imigranty a Němce vrazil klín.

A když pak kamion loni v prosince najel v Berlíně do nic netušících návštěvníků vánočních trhů a zabil 12 z nich nebo když Němci pravidelně v mediích čtou o tom, jak představitelé bezpečnostních složek očekávají další teroristické útoky či zatkli dalšího muslima, který se chtěl někde na veřejnosti odpálit, zaráží se tento klín stále hlouběji a hlouběji.

Německá krajní pravice si jen těžko mohla přát lepší publicitu a politické klima. Pokud se je kancléřka Merkelová snažila podpořit a pomoci jim k moci, lepší práci už odvést asi nemohla.

Další vysvědčení vystavili Němci Merkelové 24. září letošního roku ve volbách do spolkového sněmu. Výsledek? Nejhorší podpora pro tradiční koalici CDU/CSU od roku 1949. Oproti minulým volbám strana přišla o 7 % hlasů. A co víc, do spolkového sněmu se poprvé od konce druhé světové války dostala politická strana, která jde proti řadě hodnot dnešního Německa a kterou tak lze považovat za skutečnou opozici. AfD získala více než 5,3 milionu hlasů neboli 11,5 % a obsadila po CDU a CSU třetí příčku.

Pravdou je, že extrémní a nepřiměřená reakce na migrační krizi dokázala v evropských politicích probudit celou řadu démonů. Jak na jedné straně neustále sílil (a stále sílí) humanismus „vítačů“ uprchlíků, sílí na druhé straně nenávist krajní pravice vůči každému imigrantovi z Afriky a Středního východu.

A uprostřed tohoto ostrého souboje se nachází miliony evropských občanů, kteří kvůli ignoranci ze strany politiků nechápou, proč se mají o životní prostor dělit s cizinci, kteří podle medií neumí nic jiného, než znásilňovat nebo provádět teroristické útoky. Strach a úzkost je pak žene přímo do náruče populistů, kteří jim slibují bezpečí a zemi bez cizinců, byť v hloubi duše i oni sami nepochybně vědí, že zastavit dnes každý pokus o teroristický útok v Evropě je již téměř nemožné.

Je to ale osud Frau Merkelové, který je symbolem největší tragédie.

Ještě před pár lety byla nezpochybnitelným nejmocnějším lídrem Evropy, skutečnou pragmatičkou, ohleduplnou a citlivou političkou, která se zdánlivě snažila ztělesňovat vše, co je na moderním Německu skvělé. Nyní však její důvěryhodnost a popularita neustále upadá.

Věřila, že otevřením hranic pomůže své zemi zase trochu odčinit svou temnou minulost. Místo toho se jí v Německu podařilo rozdmýchat démony nacismu tak, jako zřejmě žádnému známému německému politikovi od konce druhé světové války.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek