KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
specialni-projekty

Nejstarší dochované papyry nám odkrývají fascinující pohled na logistiku za stavbou Velkých pyramid v Gíze

Egyptolog Pierre Tallet před několika lety učinil významný objev. Díky zápisům anglického cestovatele z počátku 19. století a dvou pilotů z 50. let 20. století se mu v odlehlé egyptské poušti podařilo nalézt systém 30 jeskyní vyhloubených ve vápencových horách. Na rozdíl od mnoha podobných objevů na území Egypta byly tyto jeskyně velmi zachovalé, pravděpodobně také proto, že ačkoli se nachází v blízkosti Rudého moře, jsou velmi vzdálené od jakéhokoli obydleného místa - jak starověkého, tak moderního.

...

Během prvních vykopávek v roce 2011 Tallet zjistil, že jeskyně sloužily v období vlády 4. královské dynastie, tedy přibližně před 4600 lety, jako sklad lodí. Při třetích vykopávkách v roce 2013 pak narazil na něco velmi neočekávaného. Jeskyně totiž objeviteli vydaly celé svitky papyru, z nichž některé byly delší než 1 metr a stále relativně neporušené. Svitky byly popsány hieroglyfy a hieratickým písmem, což je systém písma, který starověcí Egypťané používali při každodenní komunikaci. Tehdy si Tallet uvědomil, že právě drží v rukou nejstarší známé papyry na světě.


A úžas neustával ani poté. Po rozluštění písma bylo totiž zjištěno, že autory papyrů byli muži, kteří se podíleli na stavbě Velké pyramidy, hrobky faraona Chufua, která je první a největší ze tří kolosálních pyramid v Gíze a na svém původním místě stojí dodnes. 

Mezi papyry se nacházel také deník do té doby neznámého úředníka jménem Merer, který vedl skupinu zhruba 200 mužů, kteří cestovali z jednoho konce Egypta na druhý a přepravovali zboží všeho druhu. Merer, který svůj život do deníku poctivě zaznamenával dvakrát denně, zmiňuje také zastávku ve městě Tura, které leží na řece Nil a je slavné pro svůj vápencový lom. Posádka zde dle jeho zápisu naložila na lodě kameny, které poté putovaly do Gízy.

Merer dokonce také zmiňuje, že podával hlášení „vznešenému Ankhafovi“, který měl být nevlastním bratrem faraona Chufua a který, jak bylo nyní poprvé s jistotou potvrzeno, také dohlížel na stavbu Velké pyramidy. A protože faraonové vápenec z lomu v Tuře využívali pro stavbu vnějšího pláště pyramid a Mererův deník zachycuje poslední známý rok Chufuovy vlády, poskytují jeho zápisky jedinečně realistický a vůbec první známý obraz dokončovacích prací na jednom ze 7 divů světa.

Světoví odborníci jsou z nálezu papyrů nadšení. Americký archeolog Mark Lehner, který se zkoumáním pyramid a sfingy zabývá již 40 let a založil výzkumnou organizaci Ancient Egypt Research Associates (AERA), říká, že zápisky poskytují tak detailní pohled na danou dobu, že se jejich nález dá přirovnat k použití stroje času a vydání se za staviteli pyramid osobně. Zahi Hawass, egyptský archeolog a bývalý generální tajemník Nejvyšší rady pro památky Egypta (SCA) zase prohlásil, že se jedná o „největší nález 21. století v Egyptě“.

Sám Tallet však o svém nálezu mluví výrazně skromněji. „Století je teprve na svém počátku. Takový objev bychom neměli zveličovat,“ řekl. Na otázku, zda byl při nalezení ukryté sbírky papyrů dojatý, odpověděl: „Víte, když takto pracujete celý den měsíc v kuse, nedokážete si najednou uvědomit, co se vlastně stalo.“


Pierre Tallet

Tallet po více než 20 let tiše zkoumal území, které se táhne od Libyjské pouště až po Sinajský poloostrov a Mrtvé moře a které ve starověku tvořilo periferii Egyptské říše. I díky své poloze na okraji říše se o něj egyptologové ani archeologové dosud příliš nezajímali a nikdo na světě o něm vlastně nic moc nevěděl. 

Právě to Talleta zaujalo a jeho neúnavná práce znamená, že se z doposud opomíjeného území náhle stalo centrum pozornosti vědců i medií. Jak sám Tallet přiznává, je náhlá pozornost zábavná a zároveň lehce obtěžující. „Děje se to kvůli tomu, že se ve svitcích mluví o Chufuově pyramidě,“ říká.

Alexander Stille, profesor katedry žurnalistiky Kolumbijské univerzity (Columbia School of Journalism), který se do Egypta vydal Talleta navštívit, svou zkušenost popsal následovně:

Stojíme v táboře v pouštním údolí několik set metrů od Rudého moře a poblíž moderního egyptského rezortu s názvem Ain Soukhna. Tallet a jeho tým, zčásti francouzský, zčásti egyptský, přespávají ve stanech postavených do řady nedaleko archeologického naleziště. Nad stany se tyčí strmý pískovcový svah, ve kterém starověcí Egypťané vybudovali hluboké jeskyně či štoly, ve kterých skladovali své lodě.

Tallet nás vede nahoru do svahu a šplhá po skalní stezce vedoucí podél čela útesu. Zde je možné vidět obrysy starověkých egyptských hieroglyfů, které byly jemně vytesány do kamene. Dále spatřujeme královskou pečeť Mentuhotepa IV., málo známého faraona, který vládl pouze po dobu dvou let kolem roku 2000 př. n. l. Hned pod pečetí se nachází tři řádky hieroglyfů vyzdvihujících úspěchy faraona, které Tallet překládá následovně: „Jeho veličenstvo faraon v prvním roce své vlády vyslal posádku 3000 mužů, aby přinesli měď, tyrkys a všechny další dobré suroviny pouště.“

Za jasného dne lze z místa, kde nyní stojíme, vidět Sinajskou poušť, která leží na druhé straně Rudého moře ve vzdálenosti přibližně 64 kilometrů. Před objevem těchto nejnovějších vykopávek nebyli starověcí Egypťané považováni za příliš znamenité mořeplavci a mělo se za to, že jejich lodní doprava byla omezena na plavení se po Nilu či po pobřeží Středozemního moře. 

Avšak práce, kterou Tallet a další za posledních 20 let odvedli, ukazuje, že starověká Egyptská říše byla v dosahování vzdálených zámořských cílů minimálně stejně ambiciózní jako ve stavbě kolosálních monumentů v Gíze.

Tallet je 49letý, téměř holohlavý muž malé postavy, který nosí brýle s drátěnými obroučkami. Vypadá jako někdo, koho byste potkali spíše v pařížské knihovně či kanceláři než v pouštním táboře. A nasvědčují tomu i další věci. Mluví jemným hlasem, svá slova volí s odbornou rozvahou a příspěvky dalších vědců pečlivě cituje. Rád pracuje v odlehlých lokalitách daleko od ruchu, který panuje na místech velkých monumentů, královských hrobek, paláců a nekropolí, kam je obecně upřena pozornost celého světa.

„Miluji místa v poušti. Nechtěl bych provádět vykopávky na místech jako Gíza a Sakkára (Sakkára je místo, kde brzcí egyptští faraoni nechali postavit své hrobky, než započala stavba komplexu v Gíze – pozn. red.). Nemám příliš rád vykopávání hrobů. Mám rád přírodní krajinu,“ vysvětluje Tallet a zároveň uvádí také jisté profesní důvody, pro které upřednostňuje odlehlé oblasti před slavnými památkami. „Většina nových důkazů je nacházena na periferii,“ dodává.

Talletova záliba v prozkoumávání odlehlých míst vznikla již v počátcích jeho kariéry. Vyrostl ve francouzském Bordeaux, kde se narodil středoškolskému učiteli a profesorce anglické literatury. Po studiu na slavné univerzitě École normale supérieure (ENS) se Tallet vydal do Egypta, kde vykonával alternativní vojenskou službu, při které učil na jedné z egyptských středních škol. 

Po dokončení služby však v Egyptě zůstal a působil ve Francouzském institutu, kde začal s archeologickou prací. Od počátku své kariéry prohledával samotné okraje Egypta, od Libyjské pouště na jednom konci po Sinajskou poušť na konci druhém. Hledal zde (a často také nacházel) do té doby neznámé egyptské nápisy vytesané do kamene. 

„Miluju nápisy v kameni, poskytují vám totiž stránky historie bez vykopávek,“ říká Tallet o jedné ze svých vášní. V Sinajské poušti nalezl také nespočet důkazů potvrzujících, že starověcí Egypťané aktivně těžili tyrkys a měď, která byla zásadní surovinou pro výrobu zbraní i nástrojů. Tyto důkazy navíc podporuje také Talletův další nález, kterým je přístav ve městě Ain Soukhna, jenž Egypťané využívali k přepravě na Sinajský poloostrov. „Vidíte, jsou zde logické souvislosti,“ podotýká.

Daná oblast byla však jako archeologické naleziště uznána až v roce 1997, když hieroglyfy na stěně útesu zaznamenal jeden egyptský archeolog. Město Ain Soukhna se postupně stalo oblíbenou víkendovou destinací a od výstavby nové dálnice, která byla dokončena zhruba před 10 lety, je nyní od Káhiry vzdálené pouze 2,5 hodiny jízdy autem.

Hned naproti Talletových převratných vykopávek stojí starší egyptský hotel, který je z důvodu renovace uzavřen, což archeologickému týmu umožňuje v klidu pracovat a důkladně prohledávat oblast mezi vápencovými jeskyněmi pro uskladnění lodí a mořem. A důkladné prohledávání se podle všeho vyplácí, protože tým již mimo jiné odkryl pozůstatky pecí pro tavení mědi a připravování jídla a množství předmětů každodenní potřeby jako například rohože či skladovací nádoby.

Asi 100 kilometrů jižně od Ain Soukhny v oblasti zvané Wádí al-Jarf se nachází Talletovo druhé naleziště, které je ještě odlehlejší a obskurnější. Jediným obydleným místem, které se v jeho okolí nachází, je totiž klášter Sv. Pavla Poustevníka, koptské ortodoxní sídlo, které zde bylo postaveno v 5. století poblíž jeskyně, kterou jeho poustevnický patron obýval. 

Tato oblast prakticky definuje výraz „uprostřed ničeho“, což je pravděpodobně také důvodem, proč po dlouhá léta nebyla pro archeology ani vykradače nijak zajímavou. Odlehlost místa rovněž pomáhá vysvětlit, jak mohly papyry, které byly v poušti starověkými Egypťany zanechány, zůstat zachovány po tisíce let. Administrativní centra jako Memfis či Gíza byla totiž po dlouhá staletí obývána a opakovaně využívána, a poté buď protříděna, nebo opakovaně vykradena. Doba uchování křehkých papyrů z raných dynastií se tak díky těmto okolnostem přiblížila nule.

Jedním z mála lidí, kteří toto zapomenuté místo popsali, ještě než tak učinil Tallet, byl britský cestovatel John Gardner Wilkinson, který měl kolem něj cestu v roce 1823 a zážitek zaznamenal ve svém deníku: „Poblíž ruin je malý pahorek, kde se nachází osmnáct odkrytých komor a možná také několik dalších, jejichž vchod však již není vidět. Šli jsme do těch, jejichž vchod byl nejméně zatarasený pískem či kameny, a zjistili jsme, že jde o katakomby. Jsou kvalitně vybudované a jejich rozměry jsou 7-24 metrů na délku, 1,5 metru na šířku a jejich výška může být přibližně 1,8-2,5 metru.“


Wilkinson považoval toto skladiště lodí za katakomby možná proto, že si ho spojil s nedalekým klášterem. Nicméně Tallet při čtení jeho zápisků věděl, že popis tohoto systému komor, pečlivě vyhloubených do skály, přesně odpovídá skladištím lodí, které již dříve vykopal v Ain Soukhně. 

Kromě Wilkinsona však zmínku o tomto místě zanechali také dva francouzští piloti, kteří v 50. letech 20. století působili v Suezském zálivu, nicméně ani ti si ho nijak nespojovali s nedalekým přístavem. Tallet jednoho z pilotů vyhledal a pomocí jeho zápisků, Wilkinsonova popisu a technologie GPS danou lokalitu našel. O dva roky později začal společně se svým týmem místo prozkoumávat vykopáním malého průchodu do jednoho ze skladů mezi dvěma velkými kamennými bloky, které byly použity k zapečetění vstupu do jeskyní. Právě zde Tallet a jeho tým našli velmi dobře zachovalé celé papyrové svitky včetně zmíněného Mererova deníku. Podle Talleta starověcí Egypťané „nejspíš naházeli všechny svitky dovnitř, když místo uzavírali, při čemž některé z nich byly ještě svázané“.

Wadi al-Jarf leží pouhých 56 km od Sinajského poloostrova, který je oddělen Suezským průplavem. Tato egyptská lokalita kromě souboru papyrů vydala také mnoho dalších nálezů. V přístavu Tallet se svým týmem nalezli starověké kamenné kotviště ve tvaru písmene L o délce 183 metrů, které bylo vybudováno, aby byl přístav pro lodě bezpečný a chránil je před rozbouřeným mořem. Dále našli také zhruba 130 kotev, tedy téměř čtyřnásobek počtu, který byl do té doby nalezen napříč celým územím starověkého Egypta. 

A 30 jeskyní pro skladování lodí pečlivě vyhloubených do úbočí hory bylo třikrát více, než celkový počet jeskyní nalezených v Ain Soukhně. Vezmeme-li v úvahu, že jde o přístav starý 4600 let, jedná se již na první pohled o projekt realizovaný v opravdu velkém měřítku a nepochybně s velkými ambicemi.

Přesto byl pečlivě vybudovaný přístav využívaný jen velmi krátce. Všechen důkazní materiál, který se Talletovi a jeho týmu podařilo shromáždit, naznačuje, že přístav byl aktivní v období 4. dynastie za vlády jednoho faraona, Chufua. Z Talletových vykopávek jasně vyplývá, že přístav hrál zásadní roli při stavbě pyramidy, Chufuovy hrobky. Egypťané potřebovali obrovská množství mědi, která byla tehdy nejtěžším dostupným kovem a pomocí které řezali pyramidové kameny. Hlavním zdrojem mědi byly doly ležící na Sinajském poloostrově přesně naproti Wadi al-Jarf. Egypťané poté přístav opustili na úkor Ain Soukhny pravděpodobně z logistických důvodů, protože přístav Ain Soukhně leží pouhých 120 km od tehdejšího hlavního města. Dostat se do Wadi al-Jarf tak trvalo značně déle.

Americký egyptolog Lehner byl návštěvou Wadi al-Jarf a spojením mezi Gízou a tímto vzdáleným přístavem dojatý. „Síla a čistota toho místa, to je celý Chufu. Ten rozsah, ta ambice a sofistikovanost, velikost těch štol vyhloubených do skály jako vlaková depa firmy Amtrak, ta obrovská kladiva vyrobená z černého dioritu, ten rozsah přístavu, ty čistě a pravidelně psané hieroglyfy na papyrech, které jsou jako excelové tabulky starověkého Egypta – to vše svou čistostí, sílou a sofistikovaností, kterou lze pozorovat i u pyramid, charakterizuje Chufua a celou ranou 4. dynastii.“

Tallet je přesvědčen, že přístavy jako Wadi al-Jarf či Ain Soukhna sloužily především jako zásobovací centra. Protože se na Sinajském ostrově nacházelo pouze několik zdrojů potravy, byli Merer a další správci zodpovědní za přepravu potravin z egyptských hojných zemědělských oblastí podél Nilu k tisícům mužů, kteří pracovali v sinajských dolech, a naopak také za přepravu tyrkysu a mědi z těchto dolů zpět do oblasti stavby. Je pravděpodobné, že přístav byl v provozu pouze na jaře a v létě, kdy bylo Rudé moře relativně klidné. Přepravní lodě poté na konci léta Egypťané vytáhli po skalní stěně a uskladnili je ve štolách, kde byly bezpečně uchovány až do dalšího jara.

Námořní aktivity ve starověkém Egyptě sloužily dle Talleta také k politickým a symbolickým účelům. Pro egyptské vládce bylo důležité ukázat svou přítomnost a nadvládu nad celým národním územím, zejména nad jeho odlehlými částmi, aby udrželi jednotu národa, která byla pro Egypt zásadní. 

„Sinajský poloostrov pro ně byl velmi důležitý z hlediska symboliky, protože to bylo jedno z nejvzdálenějších míst, kam se mohli dostat. Hieroglyfové zápisy nalezené na poloostrově oslavují moc a bohatství faraona, který vládne celému národu. Na vnějších hranicích egyptského světa jako vládce potřebujete ukázat svou moc,“ říká Tallet.

Ve skutečnosti však jejich vláda nad územím periferie byla velmi křehká. Daleký a nehostinný Sinajský poloostrov se svou neplodnou krajinou a nepřátelskými beduínskými obyvateli představoval pro faraony velkou výzvu. Jeden z hieroglyfických zápisů podle Talleta dokumentuje, jak byla jedna z egyptských výprav na poloostrov zmasakrována beduínskými bojovníky. Egypťané si však nebyli schopni vždy udržet ani své tábory podél Rudého moře. „Máme důkazy z Ain Soukhny, které potvrzují, že místo bylo několikrát zničeno. V jedné ze štol jednou vypukl rozsáhlý požár… pravděpodobně pro ně bylo obtížné tuto oblast kontrolovat,“ říká.


Na velkolepém stavebním projektu v Gíze se podle všeho podílely všechny části tehdejšího Egypta. Granit pocházel z města Asuán ležícího na jihu země, jídlo z delty Nilu ležící na severu poblíž Středozemního moře a vápenec zase z města Tura ležícího asi 20 km jižně od Káhiry. Stavba monumentálních objektů byla také důvodem pro rozvoj námořních aktivit. „Je jisté, že stavba lodí byla nezbytná právě z důvodu velkoleposti stavebních projektů egyptských vládců a že většina lodí byla určena k plavení a přepravě materiálů po Nilu, nicméně výstavba přístavu Wadi al-Jarf v tom samém období jednoznačně poukazuje na logické rozšíření tohoto projektu Egyptské říše, tentokrát směrem k Rudému moři,“ píše Tallet ve své nedávno publikované eseji.

Pracovat na faraonských lodích bylo podle všeho prestižním povoláním. Podle zápisů na papyrech nalezených ve Wadi al-Jarf byli dělníci dobře živeni a dostávalo se jim masa, drůbeže, ryb i piva. A mezi papyrovými zápisky, které Tallet se svým týmem ve Wadi al-Jarf objevili, se nacházel také jeden, který naznačoval přímé vazby s faraonem. V zápise jsou zmiňováni „ti, kteří se znají se dvěma zlatými sokoly“, což je odkaz na faraona Chufua. „Jsou zde nejrůznější soukromé zápisy úředníků, kteří se podíleli na těchto těžebních výpravách na Sinajský poloostrov. Myslím, že to byl způsob, jakým mohli spojit své jméno s něčím, co bylo pro faraona velmi důležité, což i pro ně představovalo důvod k věčnému uchování,“ říká Tallet. Tito pracovníci byli zcela zřetelně váženými služebníky vládce.

Skutečnost, že papyry byly objeveny v tak odlehlé oblasti, je podle Talleta rovněž mimořádná: „Je vlastně poměrně nelogické, že skončily ve Wadi al-Jarf. Stavbyvedoucí museli samozřejmě vždy cestovat se svými archivy, protože se od nich očekávalo, že budou neustále zaznamenávat svůj život. Myslím, že důvodem, proč jsme papyry našli právě tam, je, že se jednalo o poslední výpravu daného týmu, dost možná kvůli smrti faraona. Myslím, že prostě všeho nechali, uzavřeli štoly a poté, když místo opouštěli, zakopali archivy mezi těmi dvěma velkými kameny, které byly použity pro zatarasení celého komplexu. Rok uvedený na papyrech je podle všeho také posledním známým rokem Chufuovy 27leté vlády,“ uvádí Tallet.

Práce, kterou Tallet se svým týmem odvedl podél Rudého moře, se pojí s Lehnerovou prací v Gíze. Na konci 80. let minulého století zahájil Lehner rozsáhlé vykopávky, při nichž odkryl obytnou oblast ležící jen několik set metrů od pyramid a sfingy. Po dlouhá staletí byly tyto ohromující monumenty vnímány jako naprosto izolované – uměle vytvořené hory a jedna z největších soch na světě stojící jen tak o samotě v poušti. Nedostatek důkazů o značném množství lidí, kterých bylo třeba k realizaci tohoto masivního stavebního projektu, vedl ke vzniku mnoha bizarních alternativních teorií o původu pyramid (že je postavili mimozemšťané, lidé z Atlantidy atd.). V roce 1999 však Lehner začal v přímém sousedství pyramid nalézat pozůstatky domů, které měly kapacitu pro ubytování až 20 000 lidí.


A mnoho z obyvatel Gízy, jako například rybáři lovící na Rudém moři, podle všeho nežilo v nedostatku. Dle nalezených pozůstatků lze určit, že jedli hodně hovězího masa. Hovězí dobytek byl chován převážně ve venkovských oblastech a poté nejspíš přepravován lodí do královských osídlení v Memfisu a Gíze, kde byla prováděna jatka. Na místě byly nalezeny také další exotické předměty jako leopardí zuby (pocházející možná z kazatelského roucha), hroší kosti (opracované řemeslníky) a olivové větve (důkaz o obchodu s Levantou), které značí, že lidé, kteří obývali tuto Lehnerem odkrytou pracovní vesnici, nebyli žádní otroci, ale naopak cenění odborníci.

Podle Mererova papyrového deníku figurovali mezi návštěvníky pyramidového městečka také námořníci. Zmiňuje totiž přepravu kamenů jak k Chufuovu jezeru či nádrži, tak k „Chufuově horizontu“, což je obecně považováno za označení Velké pyramidy. Jak se ale Merer se svou lodí dostal dostatečně blízko pyramidám, aby zde mohl vyložit svůj náklad? Nil je v současnosti od Gízy vzdálený několik kilometrů. Nicméně papyry poskytují důležitou podporu hypotézy, kterou Lehner již po několik let rozvíjí a podle které Egypťané jakožto mistři budování kanálů a zavlažovacích systémů postavili poblíž pyramidového komplexu v Gíze rozsáhlý přístav. Díky tomu mohl Merer přepravovat vápenec lodí z Tury po vodě až do samotné Gízy. „Myslím, že Egypťané zasáhli do říční nivy stejně dramaticky jako do náhorní plošiny v Gíze. Papyry z Wadi al-Jarf jsou důležitým kusem celé mozaiky Velké pyramidy,“ říká Lehner.

Tallet je však ve svých výrocích obezřetnější. „Opravdu se nechci zaplést do jakéhokoli polemizování o stavbě pyramid v Gíze, není to má práce. Ale samozřejmě je zajímavé mít takové informace, zaslouží si důkladný výzkum,“ říká se svou typickou rozvážností.


Tallet věří, že Chufuovo jezero, které Merer zmiňuje ve svém deníku, se pravděpodobně nacházelo spíše ve vesnici Abúsír, což je další významná archeologická lokalita ležící 16 km jižně od Gízy. „Pokud by se nacházelo příliš blízko Gízy, nelze pochopit, proč Mererovi trvalo celý den doplout z tohoto místa k pyramidě,“ říká.

Nicméně Lehnerovy důkazy o velkém přístavu v Gíze Talleta přesvědčily. Je podle něj naprosto logické, že by Egypťané našli způsob, jak přepravovat stavební materiály a jídlo lodí namísto úmorných cest pouští. „Nejsem si jistý, zda mohl fungovat ve všech ročních obdobích. Museli počkat na záplavy a přístav poté mohl existovat možná 6 měsíců,“ uvádí. Podle jeho odhadů fungovaly pouze několik měsíců v roce všechny přístavy podél Rudého moře, a to, zcela jistě ne náhodou, přibližně v období, kdy rozvodněný Nil zalil přístav v Gíze. „Vše to do sebe velmi pěkně zapadá,“ zakončil Tallet.

Více než hodinová přednáška Pierra Talleta na pařížské univerzitě Sorbonna v anglickém jazyce, která se týká jeho výše popsaných objevů a poskytuje další detailní a fascinující pohled na logistiku stavby Velkých pyramid v Gíze:

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek