KATEGORIE
SPECIÁLNÍ PROJEKTY
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
zivotni-styl

Skutečný důvod, proč jsou někteří z nás chronicky nedochvilní

Nemalé procento z nás pravidelně při příchodu na obchodní jednání, lekci v posilovně, večeři s přáteli, nebo rande používá stále stejná tři slova: „Promiňte, jdu pozdě.“ Jste jedním z chronicky nedochvilných lidí, nebo někoho takového znáte? Na problém s nedochvilnosti se rozhodli podívat i sociologové a psychologové.

...

Nikdo nechce dorazit příliš brzy

I přes to, že za náš pozdní příchod může celá škála různých důvodů, existuje jeden univerzální, který všichni opozdilci více méně sdílejí, byť jej všichni konstantně přehlížíme – lidé se opožďují proto, že nechtějí dorazit brzy.

Chroničtí perfekcionisté to mají přesně naopak – snaha nedorazit nikde pozdě je vědomě i nevědomě motivuje až do toho extrému, že na smluvená místa dorážejí příliš brzy. Jsou totiž paranoidní a bojí se, aby náhodou nedošli pozdě. Tito lidé zpravidla nemají rádi (nebo přímo nesnášejí), když ostatní chodí pozdě.

Ne vždy může být takové chování problém, ale když vás někdo někam pozve, nebo máte domluvenou schůzku a vy tam dorazíte dlouho před ním, většinou musíte někde postávat a čekat, než nastane smluvený čas. Ježe stejně, jako někteří nesnáší nedochvilnost, jiní nesnáší, když dorazí příliš brzy a musí čekat. Preferují proto příchod „na čas“, což samozřejmě ne vždy vyjde.

Také nedochvilní lidé mají motivaci – dávají si záležet na tom, aby nikam nedorazili zbytečně brzy, což často vyústí v to, že nakonec dorazí pozdě. Když se někoho zeptáte, proč všude chodí neustále pozdě, vysvětlí vám, že za to nemůžou jen běžné komplikace, jako dopravní zácpy, nebo nečekané nehody.

I když se snaží svůj čas organizovat, brát v potaz čas ostatních, nebo si nastavovat připomínky a budíky, většinou mají tendenci chodit pozdě. Navíc často dorazí pozdě o stejný čas – 5, 10, nebo 15 minut – ale zároveň tak akorát, aby ještě stihli smluvenou událost, byť může tato jejich strategie být pro okolí poněkud otravná. Navíc je velmi obtížné tento zvyk porazit.

Proč někdo nemá potřebu být všude včas?

Když se totiž nedochvilný člověk snaží chodit na čas, bije se v něm motivaci přijít včas, ale zároveň motivace nedorazit příliš brzy. Urovnat si tyto dva ideály může být velmi těžké. Můžete se správně zeptat, proč tahle druhá nedochvilná skupina nesnáší, když někam dorazí zbytečně brzo. Existují různé důvody. Mezi ty nejčastější patří:

Je to pro ně neefektivní. Když chcete být všude pro jistotu dřív, budete nuceni někde posedávat nebo postávat a nic nedělat. Čas, který musíte vyčekat, je navíc dostatečně krátký na to, abyste se do něčeho skutečně pustili. Sotva se do něčeho pustíte, dojde vám čas.

Nemají rádi rozpačitost, kterou člověk pocítí, kdy někam dorazí příliš brzy. Někteří lidé se zkrátka cítí trapně a nepohodlně, pokud někam dorazí moc brzo a musejí nepřítomně čekat. Mohou mít dokonce paranoidní pocit, že je jejich okolí pozoruje a soudí. Když na smluvené místo dorazíte o pár minut dřív, dává vám to pocit hrdosti a sebevědomí, ale když dorazíte příliš brzy, můžete se cítit poněkud hloupě. Bojíte se, co si o vás ostatní pomyslí (ten člověk asi nemá na nic jiného na práci, takže chodí na schůzku příliš brzy) a nechcete, aby si ostatní mysleli, že váš čas pro vás není hodnotný. Klasickým příkladem je rande: Když dorazíte trošku předem, vypadá to skvěle. Když ale přijdete a máte 15 minut času, můžete se velmi rychle začít obávat, jestli nevypadáte příliš zoufale.

Nechtějí přijít o nějakou příležitost jen proto, že svůj čas vyplýtvají čekáním. Stejně jako vám připadá čas někoho jiného cenný a chcete jej respektovat tím, že budete na místě včas, je i váš vlastní čas cenný a pravděpodobně jej chcete raději využít co nejproduktivněji, ne někde jen tak neefektivně postávat a nic nedělat.

Někdy nechtějí dorazit brzy, protože se to nehodí. Existují případy, kdy velmi pravděpodobně nechcete dorazit na smluvené místo příliš brzy a někoho zbytečně rušit – například pokud jdete k přátelům na večeři, dorazíte zpravidla trochu později, ne tehdy, když hostitelé teprve připravují jídlo, uklízejí apod.

Čas jsou peníze

Někteří z nás pro jistotu chodí na domluvené schůzky dřív, protože vidí bezchybnou dochvilnost jako přednost, avšak ne každý to takto má. Pro některé je to jednoduše ztráta času.

V roce 2002 článek v USA Today rozebíral situaci, kdy by Sanford Weil, toho času výkonný ředitel Citigroup, dorazil na schůzku se čtyřmi svými nejlépe placenými náměstky o 15 minut později. Takové opoždění by společnost stálo 4250 dolarů (více než 106 tisíc korun), neboli placený čas čtyř zaměstnanců.

Avšak tento argument lze použít i na cenu příliš brzkého příchodu. Pokud by tito čtyři dobře placení zaměstnanci dorazili na schůzku 15 minut před tím než Weil, společnost by opět přišla o 4250 dolarů, které by top zaměstnanci proseděli nic neděláním v konferenční místnosti. V obou případech tedy čas znamená peníze.

Je samozřejmě realisticky nemožné dorazit přesně na čas pokaždé, když někde máte něco domluvené. Jelikož nemůžeme nijak kontrolovat vnější okolnosti a podmínky, jako dopravu nebo výjimečné situace spojené s rodinou, jedinou možností, jak mít aspoň relativní jistotu, je snažit se dorazit na místo schůzky o pár minut dříve.

Jak využít jinak pročekaný ztracený čas?

To nás ale nechává s výše zmíněným motivačním problémem – proč by se měl chronicky nedochvilný člověk chtít najednou obětovat, aby chodil na čas? (Když navíc někam dorazíte příliš brzy, rozhodnete se zpravidla, že si příště necháte na cestu méně času, aby se to už neopakovalo.)

Řešením, které může skutečně návyk chodit pozdě pomoci vyřešit, je zkusit vymyslet ne způsob, jak být vždy na čas, ale jak co nejlépe využít ten přebytečný čas, o který dorazíte dříve. Ve výše zmiňovaném článku v USA Today radil své řešení Michael Dell, výkonný ředitel společnosti Dell Computer. Na schůzky chodí dřív a volný čas využívá k tomu, aby zjistil, v jakém rozpoložení je jeho tým a měl možnost prohodit s ostatními pár neformálních slov před tím, než se pustí do byznysu.

Dnes navíc není problém nosit s sebou stále tablet, nebo třeba ultrabook, takže kdykoliv máte pár minut času, můžete rychle zkontrolovat nové e-maily, nebo si projet poznámky a ujasnit si, co všechno vás ještě ten den čeká. Každý druhý se už dnes rovněž snaží nějakým způsobem prezentovat na sociálních sítích. Pár minut před schůzkou tedy může být i ideální chvilkou pro napsání statusu na facebook, krátkého tweetu, nebo pořízení fotografie na instagram.

Pokud se vám onen „čekací čas“ podaří přetavit v něco hodnotného, získáte uspokojivý pocit, že svůj čas dokážete využívat konstruktivně a neustále díky tomu benefitovat.

Mnoho z těch, kteří nesnáší nedochvilnost, se většinou snaží kohokoliv nedochvilného ve svém okolí přeučit a motivovat jej, aby chodil na čas. Až vás někdy něco podobného napadne, pamatujte si, že zatímco třeba Benjamin Franklin zastával životní styl brzkého usínání a brzkého probouzeni, odjakživa existovali i takoví, kteří souhlasili spíš s Franklinem D. Rooseveltem, který svého času prohlásil: „Nikdy předtím jsme neměli tak málo času na to, abychom stihli vše, co chceme, jako máme dnes.“

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (0 příspěvků)

Komentáře (0)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek