KATEGORIE
BLOGY
Přihlásit se
ODEBÍRAT ZPRÁVY
zivotni-styl

Těchto 5 věcí nejčastěji litují lidé na smrtelné posteli

Každý z nás by se měl snažit žít svůj život kvalitně a šťastně. Ne vždy se to však daří. Proto není vůbec od věci sem tam si připomenout, jak pomíjivý je život, jak rychle vlastně celý uběhne a proč je vážně důležité na nic nečekat a žít každý okamžik naplno.

...

Může se vám to na první pohled zdát trochu morbidní, ale myšlenky a přání starých umírajících lidí, kteří již mají život za sebou, mohou být pro mladou generaci nesmírně inspirující. Na sklonku života už člověk nemá potřebu na nic si hrát nebo podléhat svému egu či emocím. Vidí vše přesně takové, jaké to ve skutečnosti je.

Velmi cennou je v tomto ohledu zpověď australské sestry Bronnie Ware, která dlouhá léta trávila právě ve společnosti umírajících lidí. Ti se jí během svých posledních měsíců, týdnů, dnů či hodin často svěřovali se svými životními chybami a nešvary, kterých při pohledu zpět opravdu litují.

Není žádným překvapením, že některé zásadní životní chyby se v těchto zpovědích často opakovaly. Tady je 5 nejčastějších věcí, o kterých lidé na pokraji života s lítostí hovoří:

1) Měl jsem svůj život žít podle sebe, ne podle očekávání ostatních

Vůbec nejčastěji se umírající lidé zmiňovali o svých nenaplněných snech. Naprostá většina z nich si navíc byla plně vědoma faktu, že za to nevděčí smůle ani osudu, ale svým špatným životním volbám, které stavěli tak, aby se zavděčili především svému okolí místo toho, aby raději šli svou vlastní cestou.

Myšlenky na sny přišly u řady z nich až ve chvíli, kdy už jim bohužel nesloužilo zdraví. Zdraví se rovná svobodě, kterou nic na světě nedokáže nahradit, a dokud to jde, měl by se každý snažit maximálně této svobody využít.

2) Měl jsem mít víc odvahy vyjadřovat své pocity

Druhá nejčastější fráze umírajících. Velmi mnoho lidí má během svého života problém zcela upřímně vyjadřovat své pocity a být vždy sám sebou, protože kladou nesmyslně velký důraz na to, jak na ně nahlíží jejich okolí. Nakonec je takový člověk nucen dusit v sobě nejen své skutečné emoce, ale také různé křivdy, které dříve či později vyústí v komplexy, protože se paranoidně snaží za každou cenu udržovat každý vztah bezkonfliktní a s nikým si to pokud možno nepokazit.

Paradoxem je, že konflikty a neshody patří mezi základní a nepostradatelné charakteristiky soužití dvou lidí. Čas od času se mu ve zdravém vztahu nevyhne nikdo. Není totiž žádným uměním přetvařovat se a snažit se slepě fungovat ve smyšleném sluncem zalitém světě bez jakýchkoliv konfliktů. Uměním je konflikty řešit efektivně pomocí kompromisů a domluvy bez nutnosti křičet, urážet nebo používat násilí.

Upřímný člověk navíc dokáže své vztahy s ostatními posunout na úplně novou úroveň a zároveň každý toxický vztah hned v zárodku ukončí. Nemluvě o tom, že osobitým, neprkenným a upřímným chováním dokážete většinou udělat dojem, který si lidé pamatují. Každý jsme unikátní individuum, takže pokud se všichni budeme přetvařovat, budeme ve výsledku všichni stejně průměrní, nemastní a neslaní.

3) Neměl jsem tolik pracovat

Tuto větu údajně dříve či později řekl každý muž, se kterým se Bronnie Ware během své sesterské praxe setkala. Dnes je bohužel praxe taková, že se lidé běžně 20, 30, ale i mnohem víc let svého života neustále za něčím honí jen proto, aby nakonec zjistili, že propásli dětství svých dětí (pokud vůbec nějakou rodinu založí) a stárnutí svých rodičů, na které si nedokázali najít čas, protože měli pocit, že peníze a kariéra jsou středobodem „úspěšného“ života.

Málokdo si také uvědomuje, že nemít čas na své blízké je známkou neschopnosti zorganizovat si svůj vlastní čas. Není pravdou, že na ně nemáte čas. Realita je taková, že na vašem žebříčku priorit nejsou zkrátka tak vysoko. Práce a pocit, že jste v celé téhle hře na peníze a majetek něčeho na oko dosáhli, mají přednost.

Avšak místo toho, aby si toto zapálení workoholici uvědomili, bezhlavě jdou za svou kariérou na úkor rodiny, přátel a často i vlastního zdraví, aniž by jim to byť na moment přišlo divné. Nakonec ale každý z nich této své volby lituje.

Až když peníze doopravdy máte, zjistíte, že pokud po vašem boku nejsou blízcí lidé (partner, rodina, nejlepší přátelé), se kterými byste si je mohli užít, jsou vám vlastně k ničemu. A tehdy vám také dojde, že ono alibistické tvrzení, že se aspoň lépe brečí v limuzíně než v nějakém starém ojetém autě, není vůbec pravdivé, protože pláč je pláč, ať už ho provozujete kdekoliv.

4) Neměl jsem přerušit kontakty se starými přáteli

Obvyklá chyba, která souvisí s předchozím bodem a které rovněž každý dříve či později lituje. Někteří z nás jsou schopni nechat se svým životním stereotypem (budíček – práce - televize/pc – spánek) polapit do té míry, že kompletně přerušíme veškeré styky se svými dlouholetými přáteli.

Během aktivního života často na tyto přátele kvůli své vytíženosti postupně zapomeneme, avšak na smrtelné posteli chce každý mít ohledně svých vztahů pokud možno čisté svědomí, aby mohl odejít v klidu a míru. V tu chvíli je však zpravidla už příliš pozdě cokoliv napravovat nebo dohánět.

Velké množství umírajících netouží jen po tom, aby kolem sebe měli svou rodinu, ale také po svých starých přátelích. Je to zcela přirozené, neboť v tu chvíli již jakékoliv fyzické věci kompletně ztrácejí svůj smysl a zůstává pouze láska a přátelství. Lidé si uvědomují, že si s sebou do hrobu nevezmou svůj dům, automobil ani kreditní kartu.

Těch nejlepších přátel, na které se můžeme obrátit kdykoliv a za jakékoliv situace, bychom si proto měli svědomitě vážit a nezapomínat na jejich důležitost pro náš život.

5) Neměl jsem se bát žít šťastný život

Možnost žít šťastný a po všech stránkách kvalitní život je bez nadsázky svobodnou volbou každého z nás. Mnoho lidí ale štěstí nevidí jako otázku jednoduché volby, nýbrž jako něco, co je dostupné pouze pro vybranou skupinu lidí.

Raději dobrovolně zapadnou do stereotypů, jaké vidí všude okolo sebe, než aby se odvážili jít svou vlastní životní cestou, která jim paradoxně jako jediná dokáže dát do života ono opravdové štěstí, protože je dokáže vnitřně uspokojovat a naplňovat.

Dokud jsme všichni mladí, naivní, odhodlaní a ještě na míle vzdáleni od smrti, jen málokdy pomyslíme na pomíjivost života a na životní hodnoty, které mají skutečnou váhu. Většinou se to stane jen tehdy, když v našem okolí náhle vyhasne život někoho, kdo ho měl ještě notný kus před sebou.

Všichni neustále chybujeme a učíme, což je jenom dobře. Mezi mantinely většinové společnosti ovšem až příliš často zapomínáme, že život je ve skutečnosti jedna velká volba, která je pouze naše.

 

Autor: ToD

ZPĚT NA KATEGORIE

PŘEČTĚTE SI TAKÉ

Vstoupit do diskuse (1 příspěvků)

Komentáře (3)

ODESLAT ZPRÁVU
Vložit obrázek
Uvědomit si, jak směšná je veškerá životní honba za povrchními věcmi, během kterých prožíváme jenom stres, úzkost, vztek, smutek a podobné emoce, to už dnes (snad) zvládnou lidé asi jen v pokročilejším věku. Do mladých se cpe fenomén "úspěch" horem i dolem, takže jsou jako dobytek, který jde v řadě na porážku a nemá kam uhnout. Po třicítce všichni končí u psychologů a psychiatrů ... sice mají tituly a 50k měsíčně čistého, ale nemají opravdové přátele, nemají rodinu, ženám tikají biologické hodiny a jejich podvědomí jim naznačuje, že tyhle fyzické statky jsou ve skutečnosti bezcenné. Na smrtelné posteli si pak asi člověk uvědomí nejenom ty výše popsané věci, ale především se sám před sebou zastydí, jakým byl hlupákem, když poslouchal svoje ego, hrál hru na peníze, majetek, moc, vyspělou civilizaci, nadřazeného člověka a myslel si, že mu svět bude ležet u nohou místo toho, aby si plnými doušky užíval každý okamžik, který v tomto světě dostal, aby pak mohl odejít s úsměvem. Jsme zvířata a jak naše historie plná neustále těch stejných opakujících se chyb, za kterými se jenom mění historické kulisy, ukazuje, ani dar přemýšlení nemůže nijak změnit naší podstatu.
Zajímavý postřeh, je mi 27, osobně jsem přehodnotil svůj dosavadní krátký život a za prací se nehoním, ani ne za úspěchem, obrovským platem, snažím se nestresovat a brát vše tak nějak s humorem, sám se vzdělávám četbou knih a zájmem o okolní světové, ale i domácí dění, problém je ale v tom, že převážná většina lidí kolem vás je právě taková, jako ve Vašem příspěvku. Je tedy velice těžké se s těmito lidmi vycházet, protože tito lidé dávají svému okolí neustále na vědomí, že oni jsou úspěšní, že oni mají peníze, že oni jedou na dovolenou apod... Člověk se pak v jejich přítomnosti necítí příliš dobře, ba naopak špatně. A ačkoliv tyto lidi člověk bere tak nějak s rezervou, je těchto lidí více nežli nás, řekněme klidně smýšlejících. Jak tedy člověk dopadne? U mě nedostatkem přátel - tím myslím opravdu přátel, ne známých na nějaký alkoholový dýchánek apod..., a nakonec je v očích těchto lidí za špatného, protože se prostě chová jinak nežli oni, kterých je o mnoho více. Člověk tedy ve svém okolí nemá ani žádnou podporu, výjimaje vlastní rodiny.
Souhlasím s Vaším pohledem. Ale bohužel - pokud žijete podle filozofie, že to, co dělá většina, je vždy s jistotou špatně, protože většina nikdy není šťastná, spokojená, zdravá ani v pohodě, pak si musíte vybudovat velmi úzký okruh lidí, kteří smýšlejí podobně. Jinak to nejde. Z vlastní zkušenosti vím, že i když se potkáte s někým, s kým už po 5 minutách jednoznačně víte, že si nemáte co říct, budete na toho druhého působit jako někdo arogantní, komu nestojí za to s ním komunikovat. Vy sám víte, že je to ztráta času pro vás pro oba a uděláte nejlíp, když si půjdete každý po svých. Ten druhý to ale nechápe a pořád má pocit, že mu možná něco uniká, a tak tento svůj špatný pocit hodí alibisticky na Vás.