Dokument Mečiar rekapituluje vzestupy a pády populismu na Slovensku

Nvotová od počátku nezastírá, že je její dokument výrazně subjektivním dílem, kterým se režisérka sama vyrovnává se svým pohledem na slovenskou politiku. Ostatně výrazná část filmu je věnována režisérčině rodině i jí samotné od dětství až po současnost, kdy začíná díky životním zkušenostem ztrácet naivní představy o fungování politiky a snadném rozdělováním na dobrácké šerify a bídácké gaunery.

Tato linie se prolíná s Mečiarovým působením v politice a především společenskými reakcemi na jeho osobu, které se mění ze vzývání novodobého Jánošíka až do odmítaného mafiánského bosse. Je to zajímavý způsob zasazování do kontextu, nicméně přináší řadu dokumentárních problémů.

Jedním z nich je působení samotného Mečiara, kterého se režisérka rozhodla zpovídat ještě během filmových studiích. Mečiar obratem prokazuje, proč byl úspěšným politikem, když za zdmi svého milionového paláce úspěšně obrací stránky dotazů a umně odvrací pozornost od ožehavých témat, na něž čas od času dojde. Nvotové se nedaří příliš reagovat, a tak si musí vypomáhat archivními materiály a zpovídáním Mečiarova okolí, které bývalého premiéra ukazuje jako výraznou tvář, které mocně pomohla PR kampaň jdoucí po laciných emocích.

Mečiarův stoický, emočně prostý projev nedovoluje režisérce výrazněji odkrýt jeho osobní pohled na své působení v politice, subjektivně zabarvené montáže a ironické vyprávění režisérky jsou pak poněkud kostrbaté a až příliš jednostranné. Na jednu stranu je příjemné vidět, že se režisérka snaží ukázat, že PR agentury a schopní marketéři hráli a i do budoucna budou hrát hlavní roli ve volebních úspěších. Řadě myšlenek však chybí pevné důkazy, které by Mečiarovu populistickou masku doopravdy strhly.

Jako zcela zásadní problém se navíc jeví režisérčina intolerance k jakékoli širší diskuzi s Mečiarovými podporovateli. Mečiarovo politické svržení je tak vlastně jen oslavováno mladou generací, jakmile však dojde na vyjádření starší generace, která v bývalém politikovi stále vidí svého oblíbence, Nvotová nikterak nereaguje a jen a pouze zaznamenává. Namísto dialogu tudíž (možná nevědomky) konstatuje, že tak to se starou generací prostě je. Že se nechá snadněji opíjet rohlíkem politických slibů bez reálných výsledků. Nabízí se ale otázka, zda to není málo. 

Dokument o takto výrazné politické osobnosti, jejíž vliv a postoje stále reálně působí ve slovenské i české politice, by neměl být smáznutelný větou: „Ano, 90. léta byla mizerná, Mečiar byl gauner, ale s důchodci nic neuděláte a podobným chytrákům budou věřit dál. A proto tu máme Fica a jeho bandu kamarádů.“  

Hodnocení: 60 %