Zápletka Tlumočníka zní slibně. Slovenský tlumočník Ali Ungár (Jiří Menzel) se vydává do Vídně, aby pomstil vraždu svých židovských rodičů. Namísto jejich vraha - bývalého důstojníka SS - však nachází jen jeho syna Georga Graubnera (Peter Simonischek), který Alimu oznámí, že jeho nacistický otec již není mezi živými a kromě Aliho rodičů zapříčinil smrt stovek dalších lidí. Zkrátka milé setkání, chybí snad už jen sacher.

Když Ali z vídeňského činžáku odchází, nezapomene na schránce Graubnera klíčem zvěčnit hákový kříž, a s neklidem z nesplněné „mise“ se vrací domů do Bratislavy. Tam ho kromě záznamníku a studené postele nic nečeká. Načež si ho další den Georg Graubner v Bratislavě vyhledá (jak se mu to povede pro autory není důležité, prostě si ho najde) a přes počáteční nezájem se oba vydávají na cestu zpět do minulosti. Skrze slovenskou krajinu, archivy a vyprávění pamětníků.

Pokud má Tlumočník fungovat jako připomínka krutosti a hrůzy minulých režimů, bohužel se mu to moc nedaří. Jestli něco totiž mladý divák nechce, je to, aby mu dva staří „páprdové“ vysvětlovali, jak to kdysi bylo hrozné a teď je to vlastně také hrozné, protože už jim dávno není dvacet a o to hroznější je se vyrovnat se s tím, co už není. Tomu nepomáhá ani Menzelova (ač pochopitelně) ublížená postava nerudného charakteru, ani Simonischek jako temperamentní starý mládenec, kterému okolo krku skáčou ženy ve věku jeho dětí, možná i vnoučat. Ženské postavy by si v Tlumočníkovi obecně zasloužily trochu lepší vyobrazení. A to i když jako divák přistoupíme na autorskou licenci vedenou mužským filmařským ansámblem.

Jako většina road-movie je i Tlumočník omezen na vyprávění v „kapitolách“. Některé části jsou proto lepší (zabijačka na vesnici), jiné slabší (dvě mladé masérky versus dva důchodci). Další zase možná moc tlačí na pilu, když dvojice například zastaví v táboře pro ukrajinské děti války, v němž pracuje Aliho dcera (Zuzana Mauréry). A zatímco Menzel je jako herec obstojný, Simonischek ho „bohužel“ viditelně přehrává, což ale může být dáno i tím, že Menzel celý film nemluví svou mateřštinou, nýbrž výhradně slovensky a německy.

Tlumočník však i přes své neduhy ukazuje zajímavý pohled na vyrovnávání se se svou minulostí i přítomností. A úvahy typu „Myslíte si, že syn vraha to má lehčí, než syn oběti?“ mnohé diváky dost možná i dojmou. V tomto ohledu dokáže být příběh zasazený do šedivého počasí i poměrně srdečný (a skrze archivní záběry ve výsledku i poučný), ačkoliv se jeho esence trochu ztratila v překladu. Což jako by režisér Martin Šulík a spoluautor scénáře Marek Leščák tušili, a v posledních minutách filmu přidali plyn, aby diváky po pomalejším rozjezdu neušetřili i skvěle vystavěného zvratu.

Hodnocení: 60%