RECENZE: (Zlatý) podraz na platící diváky

Příběh filmu, který je inspirován skutečnými událostmi, začíná v roce 1938. Mladí sportovci se na táboře YMCA učí od amerických mormonů hrát košíkovou. Mezi basketbalisty nejvíce vyniká Franta (Filip Březina), který se zanedlouho stane i trenérem týmu - šéf české YMCA, který soustředění s americkým trenérem Johnem Trusilem domluvil, a dosavadní trenér týmu Jaroslav Valenta se totiž nelíbí gestapu. To pomalu, ale jistě přichází k moci, a Valenta brzy končí ve vězení. Franta navíc řeší konflikty s tatínkem ministrem (Jan Hartl), který nechápe, že syn nechce být právníkem, a už vůbec nerozumí jeho zalíbení v házení míče na koš. Do toho všeho se navíc zamotá láska, když na scénu přichází tanečnice Michelle.

Přijde-li vám tento hrubý nástřel příběhu Zlatého podrazu zní jakkoliv ohromně a záživně, nenechte se zmýlit. Výsledný film je totiž v podstatě opakem všeho, co propagační materiály slibovaly. Ano, postavené kulisy z 220 metrů krychlových dřeva (například sportovní stadion v Ženevě), několik stovek dobových i na míru šitých kostýmů… To vše zní a vypadá skvěle. Hůř je na tom ale příběh samotný.

Na scénáři k filmu se podíleli novináři Jakub Bažant, Jiří Závozda (oba jsou také autory knihy Nebáli se své odvahy: Československý basketbal v příbězích a faktech), a scenáristka několika krátkometrážních filmů Kristina Nedvědová. A na filmu je to bohužel nepěkně znát. Tu jednotlivé scény působí, jako by k sobě vůbec nepasovaly. Tu zase pro lepší pochopení příběhu scény chybí úplně. Kromě toho, že je celý narativ filmu značně nevyvážený, je ve výsledku i značně antiklimatický. Radim Špaček ve filmu v podstatě nemá moc co režírovat. A herci, jejichž dialogy šustí papírem, zase co hrát.

Filmový příběh se během ani ne dvouhodinové stopáže samozřejmě vyhrotí. Diktatura přitvrzuje, komunisté si brzy došlápnou na Frantovu rodinu, a jeho sen o úspěšné kariéře v basketbalu se hroutí stejně jako vize spokojeného života s Michelle. Nepomáhá tomu ani slizký funkcionář Hrabal (Ondřej Malý), který tým sice v roce 1951 dostane na Mistrovství Evropy, ale za jakou cenu? A vyvrcholení příběhu zkrátka není divácky uspokojivé. Ne snad proto, že film v podstatě nemá konec, ale protože to, co k závěrečným titulkům vede, už samo o sobě bylo tak úmorně nudné, že vás konec úplně přestane zajímat. Technoremix české hymny v závěrečných titulcích raději necháme zcela bez komentáře. Ano, něco takového tam opravdu je.

Z filmu, který byl podle tvůrců od samého začátku zamýšlen jako příspěvek ke 100. výročí vzniku republiky (a nutno říct, že láhev šampaňského by asi byla vděčnějším dárkem), tak zbylo jakési torzo, které má jen pramálo společného se vzdáváním holdu československým sportovců. Film všechny sportovce totiž vykresluje tak banálně a fádně, že by stálo za úvahu, jestli za to všechen trénink a hodiny strávené na place vůbec stály.

Na závěr si dovolíme několik tipů pro začínající i zkušené české filmaře, které věcně shrnují naše celkové pocity z filmu. Chcete-li obsadit roli odporného zlouna, zkuste dát šanci někomu jinému, než je Ondřej Malý. Začíná to totiž být poněkud protivné a okoukané. A rádi bychom Ondřeje Malého viděli například v romantické komedii. Žerty stranou. Utrápenou maminku jistě zvládne zahrát i někdo jiný, než Alena Mihulová. Vážně, zvažte to. A do třetice – pokud máte pocit, že vašemu filmu chybí hloubka, vězte, že jí nedosáhnete tím, že hlavní protagonisty necháte sahat na hlínu. To, co funguje například ve Zwickově epice Krvavý diamant, působí o více než dekádu později v tuzemském rybníčku, vážně ukrutně směšně.

Hodnocení: 35%